Monday, October 23, 2017

Brexit – největší rána pro britskou suverenitu

Autor: Simindr, v rubrice Zahraničí on .

Den před započetím Brexitu poskytl působivý rozhovor pro Channel 4 News Lord Heseltine, dřívější významný člen vlád Margaret Thatcherové a Johna Majora. Hovoří v něm, jak stopoval v 50. letech po Evropě a jak se tehdejší doba nedá v žádném případě srovnat s tou naší, která je možná nedokonalá, ale jednoznačně lepší a přívětivější – právě kvůli evropskému projektu.

Především však Brexit rozhodně neotřele označuje za „největší oběť pro britskou suverenitu“, mimo jiné proto, že došlo k tomu, čeho se vždy bála Margaret Thatcherová, že Británie nebude ta, kdo bude určovat podmínky, za jakých bude obchodovat na svém největším trhu, protože to budou naopak Evropani, kdo bude mít silnější pozici. A připomíná předreferendové sliby, které se teď dostanou do střetu s tvrdou realitou.

Jeho slova potvrzuje Buzzfeed.com, který uvádí seznam 34 velkých problémů, jimž Británie bude muset čelit, respektive s nimiž se bude muset vypořádat. „Teď přijde ta těžší část,“ tvrdí Buzzfeed a nelze pochybovat, že by neměl pravdu. Rozpočet, osud Evropanů, kteří se pohybují mezi zeměmi, obchodní dohody, nový imigrační systém, záchrana bankovního centra City, svoboda přenosu dat, zapracování 40 let evropského práva, udržení Velké Británie pohromadě (skotská vláda už nakročila k referendu o nezávislosti), problém Severního Irskanebo Gibraltaru, výzkumné projekty, letecký provoz, bezvízový režim pro turisty, nová zemědělská politika atd. atp., to jsou všechno tak složité procesy a domlouvání, že se z toho protočí panenky nejednomu politkovi či úředníkovi. A lze soudit, že jen málokdo z hlasujících v referendu pro vystoupení z Evropské unie domýšlel své rozhodnutí až do takových důsledků. Hospodářské noviny přinášejí 6 hlavních tématických okruhů Brexitu a zajímavá je i jejich časová osa.

Text v Buzzfeedu uzavírá takřka tragicky.

One thing is certain: Britain will leave the EU in two years unless all member states agree to extend the negotiating window. Given the time pressure, it’s possible even with goodwill on both sides that negotiations will fail. The prime minister, egged on by Brexiteers, has insisted Britain is better off walking away with no deal than agreeing hastily to terms it finds unacceptable. And yet various experts agree it would be disastrous. Crashing out without even an interim arrangement would, they argue, lead to economic shock and legal confusion. As Barnier put it, there would be queues of trucks at Dover, serious disruption to air traffic, and overnight suspension of the movement of nuclear materials to the UK. The government will have to plan for the worst-case scenario. Each department should have a back-up plan, setting out proposals to mitigate the consequences of no agreement, the Commons foreign affairs committee said in February.

V podobném duchu jako se přidává například The New Yorker, když komentuje středeční projev britské premiérky Mayové plný prázdných frází, nesmyslů a zavádějících tvrzení.

May’s speech was filled with so many false claims, so much cant, and so many examples of wishful thinking that it is hard to know where to begin. Her vow to represent “every person” in the U.K. is blatantly false. Last year’s referendum, in which 51.9 per cent of the county’s voters signalled a preference to leave the E.U., represented a victory for the old, the less-educated, and the xenophobic. The young, the college-educated, and the outward-looking all rejected, and still reject, Brexit. Many of them regard it as a willful act of self-destruction, and future historians will surely agree with them.

The upcoming exit talks, which are expected to last about two years, will cover a number of areas, including the terms on which British exporters will be allowed access to the European market, the rights of E.U. nationals living in the U.K., and whether Britain will have to pay a big departure fee. Although May is talking a brave game, her negotiating position is weak. Retaining open access to the E.U. for British goods would require the U.K. to keep paying into the E.U.’s budget and allowing labor to move freely across the English Channel. May knows that she can’t sell either of these concessions to the Little Englanders in her own party or to the jingoistic tabloids that have championed a “hard Brexit”—a clean break with the E.U.

Závěr textu dokonce zmiňuje možnost ukončení celého procesu, byť ho označuje za nepravděpodobný.

Brexit dopadne i na Českou republiku, a to jednoznačně negativně. Kromě ztráty tradičního spojence v mnoha tématech na půdě EU se také odchodem Velké Británie sníží hranice průměrné životní úrovně v EU, posuneme se tedy v porovnání výše, což nám paradoxně může uškodit v bilanci vydávaných a přijímaných peněz. Problémy nastanou i pro české občany pracující či žijící v Británii.

Užitečné shrnutí celého procesu a také apel na chladnou hlavu přináší na svém blogu Marian Kechlibar, který kritizuje ty, co by chtěli Británii za její krok tvrdě potrestat.

Hra na tvrdý rozvod je něco, co mohou hrát dva. A Británie není Tunisko. Pokud bude EU tlačit Brity do mimořádně nevýhodných podmínek, tak jim to Britové mohou oplácet všelijakou záškodnickou aktivitou.
Druhá věc je, jak to působí na vlastní obyvatelstvo. Bude-li očividné, že jednání jsou vedena touhou vytrestat Británii (ať už tomu budou příslušní politici říkat jakkoliv), není to zrovna recept na získávání sympatií. Nedávno proběhlo 60. výročí podpisu římských smluv a při té příležitosti se hodně veřejně hovořilo na téma „Musíme učinit EU opět atraktivní.“ Viditelné zastrašování a trestání odpadlíků způsobí leda pravý opak. V takových konfliktech má člověk citovou tendenci přiklánět se ke slabší straně, a Británie je přeci jen, už z početního hlediska, slabší nežli zbytek EU.

Přesto se zdá, že se jen potvrzují pochyby o promyšlenosti celého nápadu s referendem, které jsem zaznamenal před rokem v textu Vítězství jako nejvelkolepější prohra.

Nelze mít radost z toho, když váš soused z vyššího patra prolétne po hlavě kolem vašeho balkónu, ačkoliv mu bylo stokrát řečeno, že se demonstrativní sebevraždou nevyřeší to, že předseda bytového družstva je idiot a půlka nájemníků taky – že takovou situaci je lepší vyřešit přehlasováním na schůzi, přestože všichni dobře víme, že není vhodnějšího důkazu proti přímé demokracii než právě schůze bytového družstva. Ale na některé věci si každý musí přijít sám, někdy i za cenu svého sebezničení.

Spektakulární seppuka může v tom lepším případě posloužit jako dobré varování pro ostatní, přestože se ještě teď, těsně před dopadem, některým zdá, že je to suprcool, když vítr fičí kolem uší a konečně má člověk vlastní osud ve svých rukou. Že se s polámanými chrupavkami už nebude dát držet úplně snadno a pevně? Nestrašte zbytečně!

Těžko předvídat, co všechno se teď odehraje. Když by se začala Evropa rozpadat, vracíme se tam, kde jsme byli v roce 1945. S Putinem v zádech toužícím rozdělit a panovat, s ničím, co by nás spojovalo, se složitou koordinací bez nastavených procesů, která by překonala všechnu pomalost těch současných unijních, s třicítkou slabounkých států, které by ztratily poslední zbytky vlivu v globální mocenské soutěži. Ale jestli se díky Brexitu všichni vzpamatujeme a uvědomíme si, co je v sázce, pro což musí hodně udělat hodně jak Britové, tak zbytek Evropy), možná ho nebudeme hodnotit s odstupem času jako ránu pro evropskou integraci, ale jako hořké včasné probuzení.