Monday, October 23, 2017

Cenzura, byznys, Seznam, Hrad a dobré jméno

Autor: Simindr, v rubrice Česko Média on .

Překvapivé rozhodnutí společnosti Seznam.cz ukončit spolupráci s dezinformačními weby prostřednictvím reklamní sítě Sklik bylo po krátkém vzedmutí společenské diskuse následováno ještě překvapivějším rozhodnutím Seznam.cz neukončovat spolupráci s dezinformačními weby prostřednictvím reklamní sítě Sklik. Obě stanoviska, k nimž došlo v řádu dnů, vyvolala řadu komentářů a stala se záminkou pro profilaci politických či ideologických postojů, přičemž bylo nesmírně zajímavé sledovat, kdo a proč se na jakou stranu staví.

Jako spolehlivý barometr posloužilo stanovisko Hradu, který okamžitě a očekávatelně začal poukazovat na cenzurní praktiky, což by bylo možné označit i bez použití nadsázky za účelovou dezinterpretaci, jak obratem pečlivě zdokumentoval mediální expert Milan Šmíd na svém webu Louč.cz:

Podle mého názoru by si Jiří Ovčáček měl zopakovat základní novinářskou abecedu a ujasnit si, co to vlastně cenzura je, a jak v praxi vypadá. Ani nejširší a poněkud pochybná definice cenzury na české Wikipedii, která na rozdíl od Wikipedií zahraničních (DE, EN, FR) cenzurou nazývá i zcela běžné rozhodování o agendě (agenda-setting) toho kterého média, se nijak nekryje s tím, co se stalo na Seznamu.

Seznam.cz a.s. jako soukromý subjekt se o své vlastní vůli rozhodl, že kromě toho, že do Skliku nebude přijímat některé zpravodajské weby, nebude je také zařazovat do katalogu odkazů a v sekci Denní tisk. Rozhodnutí Seznamu nijak nebrání publikační aktivitě kteréhokoli zpravodajského webu na síti, jenž si může zajistit propagaci kdekoli jinde, třeba i prostřednictvím sociálních sítí, a namísto Skliku se může obrátit na Google AdSense, který funguje stejně jako Sklik. Takže o nějaké cenzuře nebo o ekonomické blokádě tady nemůže být žádná řeč.

U mluvčího Hradu je obrana dezinformačních webů pochopitelným krokem, nikde jinde není Miloš Zeman pravidelně hodnocen tak pozitivně (s výjimkou deklamací Jana Veleby) jako právě na webech píšících v zájmu putinovského režimu, mluvčí Hradu weby jako Sputnik neváhá sdílet, či jim dokonce poskytovat vyjádření (pro srovnání – tým francouzského prezidenta zamezil právě SputnikNews přístup do své centrály během vrcholu volební kampaně). Český prezident poskytl jednomu ze slovenských dezinformačních webů rozhovor.

Ještě polopatičtěji vysvětloval absurditu přirovnání počínání soukromého subjektu k cenzuře Martin Malý na ihned.cz (a odkázal při tom mimo jiné na ještě polopatičtější komiks):

Cenzura je opatření, kterým stát (stát!) z pozice moci zabraňuje, aby ta či ona informace byla vydána tiskem, televizí, rozhlasem, zkrátka veřejně sdělována. Jenže lidé, zdá se, zapomněli na opravdovou cenzuru, a tak řvou „cenzúra, cenzúra!“ při každé příležitosti, kdy jim někdo chce sáhnout na jejich nezadatelné právo veřejně ukázat, jak obrovskou vulgární pitomost dokážou napsat. (…) Postupem času mi došlo, že s lidmi, co pokřikují „cenzúra“ pokaždé, když jim někdo smaže jejich komentář, není diskuse o svobodě slova možná. Selhávají totiž už v elementární vědomosti, a to je, že svoboda slova se týká státu!

Jak vypadá skutečné omezování svobody slova? Věcný a dokumentační popis toho, co jsme v tomto směru zažívali v Československu před rokem 1989, je k dispozici na webu Totalita.cz. Čtenářsky přístupnější formu nabízí například popis Jana Čulíka na Britských listech v textu Historie cenzury v Čechách, popřípadě dokument České televize Abeceda komunistických zločinů. Například o období po roce 1968 a médiích píše Jan Čulík toto:

Krátce po invazi zemí Varšavského paktu do Československa, vedené Sověty, k níž došlo 21. srpna 1968 a která ukončila liberální reformy Pražského jara, československé národní shromáždění schválilo zákon č. 127/1968 Sb, který zrušil článek 17 zákona 84/1968 o nepřípustnosti cenzury. Tento zákona také vytvořil dva nové, samostatné cenzurní úřady: Úřad pro tisk a informace a Slovenský úřad pro tisk a informace. Úkolem těchto nových institucí bylo „jednotně řídit a kontrolovat sdělovací prostředky“. Článek 3 zákona č. 127/1968 stanovoval, že Úřad pro tisk a informace má právo zajistit, aby nebyly zveřejňovány „žádné informace prořečící státnímu zájmu“.

Po sovětské invazi byla předběžná cenzura nahrazena autocenzurou jednotlivých šéfredaktorů a novinářů. Jednotliví novináři nyní sami nesli odpovědnost za to, co zveřejňují. Novinářům hrozil následný trest, například zákaz periodika až na tři měsíce. Proto se novináři začali obávat tisknout cokoliv kontroverzního.

Nic srovnatelného by samozřejmě webům, které by nesplňovaly nároky systému Sklik, nehrozilo – svůj obsah by mohly publikovat dál, navíc by pro ně nebylo žádným problémem sáhnout po konkurenčním systému Google AdSense. Seznam by se jen přestal podílet na jejich finančních výnosech, mluvčí Hradu by je dál mohl vesele sdílet na svém twitterovém účtu, aniž by mu kdokoliv jakkoliv bránil. V Rusku už by to tak snadné neměl – vloni stačilo jednomu mladému muži sdílet na sociální síti článek „Krym je Ukrajina“ a skončil kvůli tomu na dva roky a tři měsíce ve vězení. Atmosféru v Rusku potvrzuje zpráva Human Right Watch, jak uvedla ČTK:

Míra cenzury v Rusku dosáhla nejvyšší úrovně od rozpadu Sovětského svazu. Ve své nejnovější zprávě to uvádí organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch (HRW). Moskva podle aktivistů od protivládních protestů mezi lety 2011 a 2012 novými zákony postupně omezuje svobodu slova, napsal ruský zpravodajský server Meduza. Ruské úřady podle aktivistů v současné době využívají zákony o extremismu k pronásledování opozičních politiků a snaží se získat kontrolu i nad internetem a omezit svobodné debaty na sociálních sítích. Nejpopulárnější média se pak stala hlasem propagandy ruské vlády, uvádí HRW.

Stále tvrdší přístup vůči médiím volí také Erdoganovo Turecko, v němž byla ke konci loňského roku zatčena třetina ze všech zatčených novinářů na celém světě (po prvním Turecku následovala v počtu zatčených novinářů druhá Čína, kam se český prezident jezdí učit, jak stabilizovat společnost).

Letos bylo na světě uvězněno více novinářů než kdykoli za posledních téměř třicet let. Za nebývale vysoké číslo může podle Výboru pro ochranu novinářů (CPJ) zatčení mnoha žurnalistů v Turecku po letošním nepovedeném pokusu o převrat, informovala v úterý agentura AP. Ve světě je nyní uvězněno 259 novinářů, loni jich bylo 199. Nejméně 81 novinářů bylo podle CPJ k 1. prosinci v Turecku uvězněno a obžalováno z protistátní činnosti. „Svoboda médií v Turecku byla v ohrožení už začátkem letošního roku. Turecké úřady novináře zatýkaly, šikanovaly a zbavovaly práce. Mnoho novin úřady nechaly zavřít nebo je převzaly pod svou kontrolu,“ stojí v každoroční zprávě CPJ o uvězněných novinářích.

A kam až na své stále dramatičtější cestě dorazí Polsko, kde už vláda Práva a spravedlnosti stihla podvázat a dostat pod kontrolu veřejnoprávní zpravodajství a kde jsou podle České televize na řadě média vlastněná zahraničními vlastníky, teprve uvidíme. Nic z výše uvedeného samozřejmě nelze přirovnat ke zvažovanému kroku společnosti Seznam.

Polská vláda chystá zákon, který má podle jejích odpůrců ztížit práci kritickým médiím. Napsal to list Gazeta Wyborcza (GW). Ministerstvo kultury podle deníku připravuje návrh normy, který počítá s tím, že polské televize, vydavatelství a mediální domy budou muset mít většinové polské vlastníky. Zahraniční majitelé budou mít povoleno ovládat nejvýše dvacetiprocentní podíl v mediálních společnostech. Návrh by měl být zákonodárcům předložen po parlamentních prázdninách v září, uvedl list.

O něco sofistikovanější úvahu než prvoplánové osočení z cenzury v této souvislosti nabídl Dalibor Balšínek, šéfredaktor Echo24.cz. Ten sice nepopírá existenci dezinformačních webů, ale varuje před tím, že nemusí zůstat jen u nich, zvláště když neexistuje průkazná metodika, jak takový web definovat: „Počet témat, která nebudou vyhovovat, může totiž výrazným způsobem růst a nemusí zůstat jen u těch, na nichž se dnes shodneme.“ Varování před případnou šikmou plochou společenského pohoršení je jistě na místě, ostatně například Facebook se svou cenzurou nahoty či aktuální kauza zaměstnance Googlu a jeho vyhazovu za diskutabilní kritiku genderového přístupu společnosti poskytují jistě mnoho materiálu k diskusi o tom, kam až je vhodné při nastavování pravidel ze strany soukromé firmy zajít.

Na druhou stranu, ani Balšínek nenabízí žádný argument pro to, proč je nepřijatelné, aby se soukromá firma, která nemá dominanci na trhu, rozhodla, že nedovolí zobrazovat svůj reklamní systém a reklamní sdělení svých obchodních partnerů na webech, které otevřeně publikují články jako například:

Světová revoluce v podání ,židů nového typu‘: Mesiáš jako předseda světové vlády? Konec ,zla‘ národních států? Kdo jsou skutečné děti Abrahámovy?

Invaze začala: Plán na likvidaci ,nadbytečných‘. 500 miliónů otroků k obsluze dvou stovek nejbohatších rodin. Bílá civilizace musí být zničena? Lodě plné bojovníků připlouvají…

Mají USA v rukou Židé? Je iluzí bílých voličů, že o něčem rozhodují

Deset z deseti cikánů krade

Pět jasných důvodů, proč podporovat dnešní Rusko proti USA

Jedná se o příklady uvedené v podrobné analýze (po níž například Balšínek ve svém textu volá) Tomáše Urbana z Člověka v tísni publikované v roce 2015 v Orientaci Lidových novin.

O fašistickém podhoubí Parlamentních listů psal nedávno i Josef Bouška pro magazín Reportér ve stejnojmenném textu, přičemž se doslova obrací právě na ty, kteří serveru pomáhají ekonomicky fungovat. Inzerci na Parlamentních listech si přitom zadávají i takové instituce jako VZP, kraje či jednotlivé politické strany.

Těžko byste v evropském mediálním prostoru hledali větší míru antisemitismu a rasismu, než jaká se nedbale ukrývá na doméně parlamentnilisty.cz. Politikům ani inzerentům to zjevně nevadí. (…) Za záclonkou bulvárního média je schována plejáda tvrdě rasistických, antisemitských a xenofobních webů, které s PL spojuje personál a značka v internetové adrese. I v zemích na západ od ČR vycházejí ohavnosti, ale o jejich šiřitele by si neopřel kolo ani venkovský starosta. Zato v českém prostředí se těší přízni prezidenta, řada zákonodárců s nimi na pravidelné bázi komunikuje a parlamentní politické strany zde utrácejí peníze. (…)

Inzerentům jako Moneta, Country radio, CPress a další: Nestydíte se financovat provoz takového webu? Subjektům uváděným jako partneři Parlamentních listů (například ČTK, FTV Prima, VLP, Deník.cz či STEM): Nevadí vám být partnery takové stoky? Pokud jimi nejste, proč se tak necháváte na Parlamentních listech titulovat? (…) Těžko si představit lepší příklad plíživé fašizace veřejného prostoru, a také horší příklad veřejné reakce na tento proces. Mlčící většina znamená v tomto případě bianco šek pro extremisty. Není zapotřebí nikomu vnucovat, co si má myslet – pro začátek by stačilo alespoň myslet.

V zahraničí podobným ekonomickým výzvám nečelí jen weby s prvoplánově rasistickým či nenávistným obsahem. Zřejmě největší kauza podobného druhu nedávno zasáhla dokonce i globální YouTube, proti němuž se postavila velká řada globálních značek proto, že se jejich inzerce objevila, nebo potenciálně mohla objevit u zcela nevhodného obsahu, jako například byla propagandistická videa islámských teroristů. Slova o cenzuře v tomto kontextu nepadala, naopak aktivita komerčních subjektů byla vnímána jako logická ochrana cenných značek a jejich dobrého jména před spojením se zcela nežádoucím kontextem, přičemž YouTube následně dělal maximum proto, aby svou preventivní činnost v tomto směru maximálně posílil. Ostatně v českém prostředí už v souvislosti s dezinformačními weby k podobným krokům přistoupil Vodafone nebo Česká spořitelna, jak zaznamenala Lupa.cz. Seznam se k nim pro tuto chvíli tedy zřejmě nepřidá.

„Hate speech a fake news jsou fenomény, které podkopávají principy respektu a důvěry, které drží naši společnost pohromadě. Mezi základní hodnoty značky Vodafone patří rozmanitost a inkluze. Také je pro nás velmi důležitá integrita demokratických procesů a institucí, které se fake news často snaží poškodit. Nehodláme tolerovat situaci, kdy může být naše značka spojována s tímto druhem urážlivého a škodlivého obsahu,“ tvrdí šéf Vodafonu Vittorio Colao.

„Věříme, že naše zodpovědnost vůči společnosti překračuje hranice bankovního světa a že lidem můžeme sloužit i jako kompas, který je bezpečně provede mořem mediálních informací. Proto je pro nás nepřijatelné podporovat zdroje nepodložených, a někdy dokonce záměrně lživých informací. Z tohoto důvodu se naše reklama nebude objevovat na dezinformačních webech,“ vysvětluje Česká spořitelna.