Monday, September 25, 2017

Co bylo záminkou pro rasové násilí v USA?

By Simindr, in Zahraničí on . Tagged width:

Celosvětová média jsou plná zpráv ze Spojených států informujících o protestech, demonstracích a násilných střetech, během nichž dochází k nejotevřenějším projevům podpory rasismu a nadvlády bílého muže za dlouhou dobu. Nechybí ani symbolika odkazující na nacismus, včetně vlajky s hákovým křížem či pozdravu se zdviženou paží. Události už mají své oběti, jedna z demonstrujících dívek byla zabita autem neonacisty, který najel do davu, dva policisté se při zásazích zřítili ve vrtulníku. Celostátní pozornost a postoj Donalda Trumpa, který jen se zpožděním a velice nepřesvědčivě odsoudil projevy rasismu, si rasisti nebo zástupci Ku-Klux-Klanu vykládají jako povzbuzení pro vystupňování svých projevů. Obrovské pobouření přitom vyvolal včerejší projev amerického prezidenta, ve kterém prohlásil, že „milí lidé byli na obou stranách“ a že za násilnosti mohou obě strany nebo argumentoval demagogickou hyperbolou zlehčující negativní symboliku rasistických ikon, jak dobře shrnuje iRozhlas.cz.

Pojďme se ovšem podívat hlavně na to, proč k tomu všemu došlo. Záminkou a příčinou je trend postupného odstraňování památníků a soch hrdinů připomínajících stranu Konfederace z americké občanské války. K odstraňování dochází proto, že jde o připomínku osobností, které otevřeně bojovaly za zachování otrokářství, což v dnešních etnicky promísených Spojených státech působí zcela neadekvátně a nepřijatelně. Pochopitelně ti, kteří vzývají staré dobré časy starého dobrého Jihu, se s tím nehodlají smířit a argumentují památkou svých padlých a potřebou připomínat historické události. Proč tento druh obhajoby není na místě, přibližuje ve svém komentáři Proč musí být strženy konfederační památníky v The New York Times Karen L. Cox. Vyvrací argument zastánců konfederačního odkazu jeden za druhým.

Podle ní nejsou památníky připomínkou ničeho pozitivního, Konfederace byla spolkem bojujícím proti Severu především kvůli zachování tradičního otrokářského systému Jihu a její hrdinové byli hrdinové bojující primárně za segregaci a zájmy bílé rasy. Na rozdíl od jiných historických postav, které také vlastnily otroky (jako byl George Washington nebo Thomas Jefferson, jimiž se včera zaklínal na obhajobu konfederačního světonázoru Donald Trump), jejich odkazem není nic jiného než pouze a jenom obhajoba tehdejšího statu quo, který dnes nelze jakkoliv hájit.

Stejně tak podle ní neplatí, že jde pouze o připomínku tragické historie. Právě naopak – konfederační dědicové se odkazují k otrokářství jako ke slavné době, ke zlatému věku historie, k ideálu, který byl nahrazen špatným systémem současnosti, jenž ohrožuje bílé dědictví. Nad tímto smyšleným odkazem pronášejí nenávistné rasistické projevy a v jejich jménu pochodují vyzbrojeni ulicemi amerických měst. Nejde o historickou připomínku či reflexi, ale zhoubný ideologický základ pro aktuální politické aktivity. Jak zaznamenává Aktuálně.cz, američtí neonacisté křičí „Bereme si svou zemi zpět“ a díky Trumpovi cítí největší šanci být vidět a slyšet jako už hodně dlouho ne.

But the Charlottesville march, with its hundreds of neo-Nazis and white nationalists coming out to defend the memory of General Lee, puts the lie to the notion that, as the apologists say, these monuments are about “heritage, not hate.” This is hardly new. Confederate monuments have always been symbols of white supremacy. The heyday of monument building, between 1890 and 1920, was also a time of extreme racial violence, as Southern whites pushed back against what little progress had been made by African-Americans in the decades after the Civil War. As monuments went up, so did the bodies of black men, women and children during a long rash of lynching.

O tom, proč nenaskakovat na manipulativní a falešnou obhajobu konfederačního odkazu, výborně poukazuje Ilya Somin v The Washington Post, když uvádí fakta o tom, jak se pod zdánlivě nevinným pláštíkem trvale skrývá pořád stejné jádro. A navíc argumentační faul tvrzení „Kde se to ničení památníků zastaví, začneme strhávat i sochy George Washingtona?“ zhomtňuje na paralelách, které nám mohou být o něco bližší a srozumitelnější – na příkladech z Evropy, kde byly také odstraňovány sochy a symboly tyranských ideologií a jejich čelních představitelů, s čímž u nás máme své bohaté zkušenosti, aniž by tím nutně utrpěla jiná slavná, byť v něčem problematická či kontroverzní jména s mnoha jinými zásluhami a mimořádným významem svého druhu.

If we should not remove monuments to perpetrators of evil for fear that it might lead to the removal of monuments to more worthy honorees, that implies that eastern European nations were wrong to remove monuments to communist mass murderers like Lenin and Stalin, and Germany and Italy were wrong to remove monuments to Nazi and Fascist leaders. After all, there is no telling where such removals might lead! By Trump’s logic, taking down German monuments to Hitler and Goebbels might lead to the removal of monuments to Immanuel Kant, who expressed racist sentiments in some of his writings. Getting rid of monuments to Lenin and Stalin might lead people to take down monuments to Picasso, who was also a communist. Where will it all stop?

V Sominově textu je zmíněn také hezký příklad kontroverze nad pro nás zásadní postavou amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, díky němuž mohlo vzniknout Česko-Slovensko, zatímco ve Spojených státech jsou dnes diskutovány především jeho rasistické postoje a jeho působení na konci první světové války také není vnímané tak jednoznačně pozitivně jako z českého úhlu pohledu. Somin debatu o Wilsonovi uvádí jako příklad mnohem kontroverznější a hodný diskuse, na rozdíl od památníků hrdinů Konfederace, které vnímá jako něco jednoznačně negativního. A aby předešel mylným závěrům, doplnil do textu ještě jedno upozornění na závěr. Nejde o to, abychom přepisovali historii, abychom se tvářili, že Konfederace neexistovala, tvrdí, ale o to, abychom ji přestali uctívat a vzhlížet k jejím představitelům.

Perhaps some otherwise objectionable monuments should remain because they have great artistic or historical importance. Others can appropriately be displayed in museums and other facilities whose purpose is facilitating research and historical understanding, rather than bestowing honor. The same point applies to the use of Confederate flags in such settings as maps, boardgames, historical reenactments, and the like. The goal is not to literally remove all signs of the Confederacy, but to stop publicly honoring it and its leaders.

Současná Amerika je na rasovou otázku pochopitelně citlivá a kromě občanů na ulicích se k odsudku rasistických a nacistických projevů přidávají i mediální osobnosti, jako například Jimmy Fallon, z Trumpova poradenského týmu mizí jedna významná tvář za druhou a distancují se od jeho postojů a výroků.

Ovšem ještě pozoruhodněji působí, že se odsudky objevily i na konzervativní a většinou protrumpovské televizi Fox.

Naopak poděkování se Trumpovi dostalo od šéfa Ku-Klux-Klanu Davida Dukea, což jen potvrzuje obavy, že Trump si počíná ve své roli zcela odlišně než jeho předchůdci.

Čemuž ostatně odpovídá i nedávný tweet Baracka Obamy, který se záhy stal nejsdílenějším a nejlajkovanějším v celé historii Twitteru: „Nikdo se nenarodil s nenávistí vůči jinému člověku založené na jeho barvě kůže, jeho původu či jeho náboženství.

Na zajímavou paralelu mezi americkým segregačním právem a zákony nacistického Německa čerstvě upozornil Respekt, když informuje o nové knize historika Jamese Whitmana Hitlerův americký model: „Přestože historici mají tendenci tuto podobnost bagatelizovat a přehlížet, Whitman pečlivou vědecko detektivní prací dokazuje, že nacisté znovu a znovu podrobně studovali způsob, jakým Spojené státy připravily Afroameričany o právo volit, jak znemožňovaly bílo-černé manželské svazky a jak úspěšně proměnily miliony lidí v občany druhé kategorie.“ I v tomto světle může být i pro ne-Američana pochopitelnější, proč jsou pomníky hrdinů tohoto starého amerického modelu vnímány tak nevhodně a proč nejde jen o absurdní výstřelek nějaké přehnané politické korektnosti.

Velice dobře vyargumentovaný text s výborným přehledem/grafem o tom, jak byly pomníky Konfederaci budovány napsal Martin Pánek pro Liberální institut.

Možná si říkáte, že se má nad nějakou blbou sochou mávnout rukou. Ale zkuste se vžít do role černocha, který jde k soudu kvůli střetu s bílým policistou, nebo jde k soudu a ví, že ho bude soudit převážně bílá porota, nebo jde k soudu kvůli sporu se svým obchodním partnerem, který je běloch. Aniž bychom říkali, zda je černoch na vině, nebo není, jak se asi musí cítit, pokud vchod před soudem hlídá socha konfederačního vojáka? Naplňuje tohoto černocha nadějí na spravedlivý proces monument před soudní budovou (!), který slouží připomenutí režimu, jenž si vzal za svůj primární úkol nikdy nedovolit tomuto černochovi, aby byl svobodným občanem a důstojnou lidskou bytostí?

Naopak z levé strany spektra lze doporučit k přečtení článek Jana Bělíčka z A2larmu o tom, že pomníky jsou pouhou zástupnou záminkou pro posilování ultrapravicové ideologie.

Navíc – jak říká neonacistický aktivista a jeden z pořadatelů akce Sjednoťme pravici Christopher Cantwell ve videoreportáži Vice News – o jezdeckou sochu radikálním pravičákům tolik nešlo. Cílem bylo prokázat, že hnutí alt-right není jen banda počítačových geeků vytvářejících rasistické memy, trollujících na sociálních sítích své odpůrce a píšících články na obskurní neonacistické weby. Jejich záměrem bylo ukázat, že se příznivci alternativní pravice z celých Spojených států dokážou mobilizovat a aktivisticky působit v terénu.

Čtěte dále:

Diplomacie podle Trumpa

Svědectví bývalého šéfa FBI vyznívá proti prezidentu Trumpovi

Donald Trump se chová jako nezvladatelné dítě