Wednesday, June 28, 2017

Giovanni Sartori zemřel. Videopolitika zůstává.

By Simindr, in Společnost on .

Další z velkých myslitelů 20. století odešel, tentokrát teoretik demokracie a politolog Giovanni Sartori. Dožil se 92 let, takže se zařadil po bok Claude Lévi-Strausse či nedávno Zygmunta Baumana, jejichž smrt nechtěně vyvolá takovou tu první reakci: „Cože, on ještě žil?!?“

Sartori žil, a to naplno. Ještě v pozdním věku přicházel s pozoruhodnými myšlenkami. Zmíním například knihu Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalectví. Esej o multietnické společnosti., která vyšla i u nás, vyvolala řadu kontroverzí, ale jeho kritérium vzájemnosti při posuzování limitů otevřenosti otevřených společností patří k tomu nejpromyšlenějšímu, co bylo k tématu napsáno.

Sartori se proslavil v 70. letech svou typologií stranických systémů (hlavně kniha Strany a stranické systémy). Jistě k tomu napomohlo i to, že pocházel z laboratoře nejbizarnějších vládních přemetů – Itálie. V jakémkoliv systému nejprve hledal relevantní síly, byť nemusely být největší. Do širší mluvy uvedl pojmy jako koaliční potenciál (zdravíme lidovce).

Na kříž o osách počet stran a jejich ideologie vynesl všechny základní možné kombinace od systému jedné strany až po extrémní pluralismus a atomizovaný systém. Jeho základní systém se ani pod náporem tisíců dalších vědeckých článků v následujících dekádách nerozpadl. I dnes je účelné jeho teorii používat, abychom si ujasnili, jak vlastně dnešní politiku s dominantním hnutím ANO vnímáme. Stačí se zeptat: Myslíte si, že dorůstáme do systému predominantní strany nebo ne? Sartori tak názorně ukazuje, že nic není praktičtějšího než dobrá teorie.

Pro mě Sartori zůstává relevantní ale jiným dílem, mnohem méně známým. Jeho pohrdání pouhým rýsováním politických systémů od stolu bylo vždy zjevné, neustále se zajímal o i další vlivy, které ovlivňují politiku a kvalitu demokracie.

Za mimořádně prozíravý považuji proto jeho text Videopolitica z roku 1989, kde se vypořádal s vlivem médií a proměnou politického procesu. Videopolitika (dnes se častěji říká mediokracie) pro něj byla situace, kdy „se veřejnost sytí emocionálně vypjatými informacemi, obrazy, které vyvolávají soucit či zlobu, ale při kterých jde toto emocionální rozehřátí mnohem dále, než kam sahá naše schopnost popsané problémy řešit“. Tomu se pak podle něj přizpůsobuje politický proces, kdy emocionální participace vzrůstá tím více, čím více jsou poskytované informace chudší a plošší.

Na tomto textu není ani po více jak čtvrt století nutné, myslím, nic měnit.

Převzato z facebookového profilu Davida Klimeše se svolením autora.

Born in Florence in 1924, Sartori began his academic career as a lecturer in the history of modern philosophy. He founded the first political science chair in Italy, and was dean of the newly formed University of Florence’s department of political science. Sartori served as Albert Schweitzer Professor in the Humanities at Columbia University from 1979 to 1994 and was later appointed Professor emeritus at the New York university.