Hamburk: násilná diskuse nad stavem světa

By Simindr, in Zahraničí on . Tagged width:

„Hamburk vyhrál.“ konstatuje anarchistický web IGD (zkratka znamená heslo It’s going down) při popisu toho, jak vypadal střet levicových extrémistů s hamburskou policií při setkání skupiny G20. Popis událostí z pozice obhájců násilných projevů nesouhlasu s „globální nadvládou mocných“ ukazuje, v jakém světě tito kritici současného systému žijí. Radost z toho, že 20 tisíc policistů (dvanáctina celkového počtu v Německu) nebyla dostatečně schopna zabránit agresivním útočníkům, rabování a zapalování aut, je nelíčená a završená právě vítězným konstatováním, že se dobrá věc podařila. Úhel pohledu je jasný, jedná se o svatý boj za revoluční osvobození od tyranie kapitálu.

In putting the G20 immediately beside one of the most radical neighborhoods in Germany, the authorities were testing the population to see how much people will put up with. Hamburg is being treated as an experimental laboratory of repression, with police officers brought in from several other nations in the European Union to study repressive techniques.

But if we can make it impossible for the police to control us despite more than one out of every twelve officers in all of Germany being concentrated in a single city, then surely we can defend our freedom from the state as a whole. The point here is that we cannot be cowardly, clinging to the illusion that the state will permit us our freedoms if only we are submissive enough. No people has ever achieved or retained freedom that way.

Things have reached a point of no return: the future will be revolutionary liberation, or it will be a police state. The supposed middle ground, in which limited freedoms are watched over by a state restrained by the will of the people, has always been a myth, an illusion that is harder and harder to maintain.

Jak uvádí Local.de, během konfliktů bylo zraněno na 500 policistů, zadrženo bylo skoro 200 osob. Německý prezident Steinmeier prohlásil: „Musíme se ptát sami sebe jako demokratů, jestli tak málo protestujících může zabránit tomu, aby se v Německu konala podobná mezinárodní setkání.“ A přestože je Hamburk považovaný za baštu levicových radikálů, byl i šéf tamní policie překvapen mírou násilí – zvláště po 18 měsících důkladných příprav. Naopak šéf Evropské komise Juncker poděkoval speciálně hamburské a německé policii za obětavost a nasazení. Nicméně je nutné konstatovat, že násilné konflikty tvořily jen část demonstrací – zbytek byly protesty tradiční a klidné, nicméně byly zastíněny dramatickými obrazy zapálených aut a ničených výloh.

Hamburská policie má však řadu kritiků a je jimi obviňována, že situaci naopak vůbec nezvládla a že naopak přispěla k eskalaci situace a násilí. Díky Janu Martínkovi je k dispozici český překlad rozhovoru se Simonem Teunem, „expertem na protesty“, jenž tvrdí, že strategie policie v Hamburku je dlouhodobě záměrně konfrontační a že při ní dochází k porušování zákona (což následně bývá potvrzováno i soudy). Kdyby ze strany policie i v tomto případě nedošlo k řadě problematických kroků, které jen vyprovokovaly odvetu, zřejmě by škody mohly být menší.

Český sociolog a dřívější anarchista Arnošt Novák ve velice zajímavém rozhovoru pro iDNES.cz přiblížil, co spojuje oněch 100 tisíc lidí demonstrujících v Hamburku.

Greenpeace až po marxistické skupiny. Důvody, proč se tam sešli, jsou u různých skupin různé, každá zdůrazňuje trochu něco jiného. Nicméně to, co tyto lidi spojuje, je kritika současného nastavení společnosti, stávajícího kapitalistického, neoliberálního systému. Požadují reformy a zásadnější změnu systému. Na tom, jak konkrétně by tato změna systému měla vypadat, by se asi tyto skupiny neshodly.

A kromě dalších jiných mimořádně užitečných postřehů se znalostí věci doplňuje zajímavý kontext pro pohled na nepokoje:

V historii západní Evropy – minimálně v druhé polovině dvacátého století – byly tvrdší nepokoje a „rioty“ v podstatě standardní součástí protestní kultury. To, že se západní demokracie naučily tyto protesty zvládat, aniž by používaly střelné zbraně a umírali při nich lidé, vlastně zpětně tyto liberální demokracie posilovalo. Liší se tím od zemí jako třeba Egypt, kde při Arabském jaru prodemokratičtí aktivisté také používali pouliční násilí a režim na ně poslal tanky a střílel do nich. Volání některých český pravicových politiků po tom, aby se do demonstrujících střílelo, považuji za mnohem nebezpečnější než pár desítek výtržníků. Osobně mám problém s násilnými protesty v tom, že občas vedou k určité fetišizaci násilí jako možnosti odporu, a v důsledku ke ztrátě odpovědnosti vůči ostatním lidem v hnutí či těm, kteří protest podporují.

Tento postřeh je důležitý i proto, že podobné akce se konaly i při jiných setkáních stejného druhu. Ostatně pro příklad nemusíme chodit daleko – zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v roce 2000, během něhož se proti sobě postavilo 12 000 agresivních demonstrantů a 11 tisíc policistů si můžete připomenou ve starším článku iDNES.cz. Došlo na dlažební kostky, demolování obchodů, vodní děla i slzný plyn. Dramatické titulky během několika dnů, ovšem záhy po skončení akce, jako by se nic nestalo.

Pozornost si zaslouží i Novákovo srovnání těchto demonstrací a výtržností s voličskými hlasy pro Brexit či Trumpa – obojí vlastně slouží jiným skupinám pro vyjádření téhož – kategorickému odmítnutí současného systému a jeho fungování, na němž ztrácejí jakýkoliv podíl. Paradoxně, ve všech těchto případech je alternativa značně nezformulovaná. Ani zastánci Brexitu „nevědí, co chtějí“, Trump také zatím nic zásadního nepředvedl, a absenci přesvědčivé alternativy ze strany extrémního levicového křídla v ohlédnutí za Hamburkem dobře odkrývá Pavel Jégl na Finmag.cz.

Ve svém článku na A2larm.cz to ostatně jen potvrdil publicista Jakub Ort, který jako příklad „jasného a smysluplného cíle“ demonstrujících uvádí nerealistický, vágní a koneckonců nesmyslný požadavek „zastavme logistiku kapitálu“, aniž by ovšem vysvětlil, co to asi tak může znamenat a co by zastavenou logistiku kapitálu mohlo nahradit. 

Budoucnost možná patří protestům, které se nebojí překračovat mantinely vymezené zákonem a policií, ale zároveň mají jasný a smysluplný cíl. Těch byla ostatně také většina i na protestech v Hamburku. Patřila mezi ně např. částečně úspěšná blokáda hamburského přístavu doprovázená heslem „zastavme logistiku kapitálu.“

Zajímavý protipól všem těmto antisystémovým emocím mimochodem už před časem nabídl Michal Kašpárek ve své recenzi na knihu Pokrok. Deset důvodů, proč se těšit na budoucnost historika Johana Norberga – v ní se nachází velké množství důkazního materiálu o tom, jak se (mimo jiné i díky kapitalismu) dramaticky zlepšují životní podmínky většiny lidstva, ať už jde o hladomory, násilí, dostupnost vody a základních hygienických potřeb či léčebných prostředků.

Kašpárek svou recenzi uzavírá takto:

Pokrok se tu po tisících pokolení objevil z ničeho nic. Stejně náhle může i skončit. „Pokud se to nemá stát, vy i já musíme nést pochodeň,“ píše autor v jedné z jímavých pasáží. Jak začít? Pořídit si jeho knihu, která je přes výtky pořád jednou z nejpřesvědčivějších, nejpestřejších, nejlépe zdrojovaných a nejméně dogmatických v racionálněoptimistickém žánru. A mlátit s ní po hlavě každého, kdo chce kvůli svému mylnému přesvědčení, že je svět stále horším místem k životu, zavádět opatření, která ho z něj teprve můžou udělat. Tedy každého, kdo chce omezovat demokracii, lidská práva a mezinárodní spolupráci.

Pokud bychom vedli dělící čáru společností podle toho, zda si někdo myslí, že svět je „stále horším místem k životu“, pak by voliče antisystémových stran všeho druhu od Trumpa po Babiše, s levicovými radikály skutečně spojovaly podobné emoce a jejich chování v konečném důsledku může vést k podobným koncům.

Další tipy na čtení:

Status na Facebooku Jiřího Hlavenky k práci českých médií, která podle něj pracovala s příliš jednoduchým interpretačním schématem.

Occupy movement – wikipedické heslo přibližující úsilí zásadního hnutí vzniklého po finanční krizi ve Spojených státech, která dopadla na nižší vrstvy silněji než na ty, kteří finanční krizi způsobili (k finančnímu pozadí celého fenoménu vysokorizikových úvěrů, jež jsou považovány za klíčový faktor krize lze doporučit vynikající film Sázka na nejistotu). Čtení lze doplnit o české wikipedické heslo Occupy Wall Street, popřípadě nejstarším webem o Occupy hnutí, který je stále udržován v aktuální podobě.