Historické gesto na obzoru – prasečák na místě koncentráku snad opravdu skončí

By , in Česko Společnost on .

Dvacetileté úsilí či spíše nerozhodnost ukončit provoz vepřína na místě koncentračního tábora v Letech u Písku je dnes zřejmě nejblíže svému konci. Současná vláda deklarovala jasný zájem provoz vykoupit a uzavřít, akciová společnost AGPI, jíž vepřín patří, na své valné hromadě právě odhlasovala připravenost vepřín prodat. Nikdy dříve nebyla jednání tak daleko a ministerstvo kultury deklaruje odhodlání dotáhnout celou věc do konce už během září, tedy do konce volebního období současné vlády. Český stát tak má jedinečnou šanci zbavit se špatného pachu, který se nad celou věcí vznáší, a to v tomto případě bohužel doslova.

V období od 16. srpna 1942 do 23. dubna 1943 v Letech oficiálně zemřelo 327 vězňů z celkového počtu 1309 internovaných. Z toho 101 obětí připadalo na děti ve věku do 3 let. Převážná většina vězňů, kterým se podařilo nelidské podmínky letského tábora přežít, skončila v transportech do koncentračního tábora Osvětim, jenž znamenal téměř jistou smrt. Ačkoliv za tyto transporty smrti nenesou protektorátní úřady žádnou vinu, tábor v Letech u Písku byl hned od svého vzniku v roce 1940 po všech stránkách pod faktickým vlivem protektorátních úřadů a úředníků, a každá z obětí je tak nejen obětí nacistické mašinerie, ale rovněž protektorátní správy.

Toto se koncentračním táboře Lety píše v zevrubném materiálu Ústavu pro studium totalitních režimů o koncentračním táboře Lety nazvaném Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců. Dále v ní najdeme i podobné pasáže, dokreslující násilné a tragické prostředí tábora:

Dozorci Fejfar, Fejkl, Havelka, Černý, Strnad, Maxa, Pešek, Janovský, Baloun, Havel, Havrda, Hovorka a Hejduk měli vězně bít, mučit, znásilňovat a zabíjet nejen střelnými zbraněmi, ale rovněž elektrickým proudem, topením či v plynové komoře. Dále je měli přivazovat ke sloupu na kladku, nasa-zovat jim železa v maringotkách či je svazovat do kozelce. Výpovědi hovoří i o nedostatku jídla, všudypřítomné špíně, těžké dřině a s ní spojené velké úmrtnosti. (…)

Vězni přišli nejen o veškerý majetek, ale i kontakt se svými dětmi – děti byly od dospělých separovány, stejně jako ženy od mužů, a dohled nad nimi vykonávaly pouze určené ženy. To vše, umocněno otrockou prací v lesích a kamenolomech, ve vězních jistě vzbuzovalo pocity frustrace a vybízelo k porušování řádu, útěkům a chování, jež bylo považováno za přestupek proti táborovému režimu.

První pokus uctít památku obětí se odehrál 13. května 1995, kdy skromný památník odhaloval tehdejší prezident Václav Havel. Při té příležitosti pronesl projev, v němž zaznělo mimo jiné toto:

Sběrný cikánský tábor byl zřízen na rozkaz německých nacistických činitelů. Byli to však čeští četníci, kteří tábor spravovali a vězně hlídali, byli to Češi žijící v okolí tábora, kdo využíval laciné pracovní síly cikánských vězňů. Jen málo z těchto Čechů přitom nalezlo dostatek soucitu a odvahy, aby zmírnilo jejich tragický úděl. Byli to však také čeští lékaři, kteří vězně léčili, a další Češi, kteří dokázali cikánské rodiny s nasazením života skrývat před deportacemi či adopcí zachraňovat cikánské děti. (…) Nacistický totalitní systém Romy téměř vyvraždil. Totalitní komunistický režim se postaral, aby památka obětí Romů byla zapomenuta: místo tragédie v Letech bylo dokonce překryto vepřínem. Památka romských obětí však nezanikla, zbyl tu kříž, který podlehl času, a hroby. A ovšem paměť těch, kteří vědí, že tragédie Romů nesmí být zapomenuta. Známe tuto historii? Potřebujeme a chceme ji znát? Znalost vlastní historie je součástí identity každé společnosti. Nejde o jakousi samostatnou historii Romů. Jde o historii veškerých obyvatel tohoto území, naši společnou historii. Je třeba ji poznat, porozumět jí, nezapomenout. Osud obětí holocaustu pro nás zůstává trvalým varováním. Již vícekrát jsem hovořil o tom, že nebudeme-li rasistickému zlu čelit již v okamžiku jeho zdánlivě nevinných prvopočátečních projevů, přeroste ve fenomén skutečně vážný, nebezpečný, ohrožující celou společnost, a riskujeme tím, že později tomuto zlu již čelit nedokážeme, anebo mu budeme schopni čelit jen za cenu dalších lidských obětí. Bylo by velmi lehkomyslné spoléhat na to, že duch nesnášenlivosti, národnostní zášti a rasismu již neexistuje. (…) Dnes splácíme svůj dávný dluh. Památník v podobě neúplného, rozbitého tvaru zůstane mementem, ale i výrazem úcty k obětem holocaustu Romů, kteří s námi společně sdíleli osud i v těch nejhorších dobách. Nacistický útok proti Romům byl útokem proti lidským bytostem, proti lidskosti, proti právu každého člověka na život. Zapomenout na tábor v Letech jakož i na podobný tábor v Hodoníně by znamenalo zapomenout na tento zločinný útok, a tím i na hodnoty, proti nimž byl veden.

Dalších dvacet let je ve znamení debat, taktizování a zvažování, co s vepřínem, co s památníkem, zda se vyplatí vykupovat kvůli mrtvé záležitosti fungující provoz zaměstnávající lidi v oblasti nepříliš bohaté na pracovní příležitosti, zda není lepší, aby stát vynaložil finanční prostředky rozuměji, tedy na pomoc živým, nikoliv připomínkou mrtvých, zvláště když většina vepřína nestojí na místě tábora, proč všichni svou pozornost obracejí  k Letům, když jiná tragická místa také nejsou takto opečovávána (v Letech přitom zemřel srovnatelný počet osob jako v Lidicích). Reprezentativní příklad typického, leč výjimečně důkladně zdokumentovaného odmítavého postoje k výkupu vepřína, představuje článek na webu D-FENS Kauza Lety I. z roku 2006.

Pozoruhodný přehled nejrůznějších politických výroků napříč časem od roku 1997 do roku 2006 je ke stažení jako PDF na webu sociologa a politika Fedora Gála pod názvem Desetiletka v Letech u Písku- pravolevý oportunismus v praxi „ KECY V KLECI“. Dokazuje, jak obtížně si česká politika k citlivé otázce hledala a nenalézala cestu.

Vrcholní političtí hráči přitom kromě zdrženlivosti při řešení budoucnosti pietního místa či při prosté ignoranci jeho existence dokázali hrát na tu nejprimitivnější populistickou strunu vyvěrající z protiromských nálad.

Václav Klaus v roce 2005 v komentáři na výzvu ze strany Evropského parlamentu k odstranění vepřína reagoval v rozhovoru pro Lidové noviny takto:

LN: Když europoslanci vzkázali Česku, že by mělo vyřešit problém vepřínu na místě koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku, reagoval jste na to tak, že europoslanci ani nevědí, kde je Písek, Lety a že bychom si tyto problémy měli řešit v Česku. Ovšem ten problém je tady už deset let, nikdo jej nijak neřeší. Není tedy v takových případech správné, že europarlament může suplovat národní parlamenty, když takto závažnou věc neřeší?

Myslím, že ten věcný problém je opravdu poněkud složitější, než jak je trivializován. Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. Že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci.

Samozřejmě se tam odehrála celá řada tragických věcí. Rozumím-li ale tomu, tak oběti toho tábora byly primárně spojené s epidemií skvrnitého tyfu, a nikoli s tím, co bývá tradičně chápáno jako oběť koncentračního tábora. Aspoň v tom, co se každé dítě učí ve škole. Samozřejmě, že je třeba patřičnou pietu tomuto místu zvolit. Pokud tomu rozumím, jistá forma piety byla zvolena vládou před deseti lety a pak ještě vláda Miloše Zemana zvolila nějaké doplnění.

Jako protipól podobného zlehčování utrpení obětí romského holocaustu lze použít dnešní komentář Jiřího Padevěta z jeho facebookového profilu:

Tábor v Letech vrátil, alespoň na moji zeď, diskusi o jeho účelu. Že prý nebyl koncentrační, ale „jenom“ pracovní. Ochotně přejímáme nacistickou, komunistickou i protektorátní terminologii a uměle dělíme místa, kde byli internováni proti své vůli lidé a jiní lidé je utvrzovali všemi prostředky v tom, že lidmi vlastně nejsou. Někde byli internováni, aby pracovali a pak byli zabiti, nebo odvezeni někam, kde byli zabiti, někde aby byli rovnou zabiti. Ano, v Treblince bylo zavražděno mnohonásobně více lidí, než třeba v pobočce Flossenbürgu v Kraslicích. Ale všechna ta místa byla primárně vytvořena proto, aby byli lidé izolováni, ponižováni a zabíjeni. Někdo totiž rozhodl, že jsou jiní.

Svou aféru s komentováním tábora Lety u Písku zažil i Andrej Babiš, který při návštěvě lokalit v severních Čechách s vysokým podílem romského obyvatelstva pronesl těžko pochopitelný výrok v intencích Klausova zpochybňování míry zla vyskytujícího se v táboře:

„Byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“

Babiš se následně obhajoval vytržením výroku z kontextu, aniž by vysvětlil, jaký kontext, v němž by podobný výrok mohl zaznít, by učinil takový výrok přijatelným. Pro srovnání lze doporučit popis zkušenosti zažité na vlastní kůži, kterou dnes přinesl časopis Týden v článku Přežil jsem romský koncentrák v Letech. Krutý jako Osvětim. Eduard Vrba, jeden z posledních přeživších, v něm se svou manželkou vzpomíná takto:

„To nebyla žádná převýchova. Byl to koncentrák, kde s lidmi zacházeli nelidsky,“ protestuje pětasedmdesátiletý Eduard Vrba. Do tábora v Letech se dostal v srpnu 1944 s celou rodinou. „Tehdy už to žádný trestní tábor na převýchovu nebyl, ale i kdyby, copak cikáni nejsou lidi?“ kroutí hlavou. Jeho rodina nekočovala, rodiče nekradli, nežebrali, netoulali se. Přesto skončili v lágru. Otec pracoval v továrně v pražské Krči, maminka byla v domácnosti a starala se o pět dětí. „Jedno děvče v táboře porodilo dvojčata. Dozorci prohlásili, že takové tady nepotřebují a parchanty živit nebudou. Obě miminka hodili do rybníka. Úplně malinký. Umíte si to představit?“ probírá se vzpomínkami paní Vrbová. Nešťastná dívka potom skočila za dětmi do vody, utopila se a všechny mrtvoly pak museli vězni vylovit. Žádné v táboře narozené dítě nepřežilo.

Zajímavý vývoj prodělal v této věci Miloš Zeman. V dubnu 2002, tedy na konci volebního období Zemanovy vlády, psal Jindřích Šídlo, který téma dlouhodobě sleduje:

„Nedovedu si něco takového představit v Osvětimi. Chtěl bych vidět jediného sociálního demokrata, který by souhlasil s prasečákem maskujícím místo českých fašistických zločinů,“ prohlásil například Pavel Dostál ještě jako opoziční poslanec na jaře 1998. A podobně se vyjadřovali i Vladimír Špidla či sám Miloš Zeman. O rok později už to bylo jinak. Český stát k odstranění vepřína sice vyzval například i legendární lovec nacistů Simon Wiesenthal či nositel Nobelovy ceny, spisovatel Günter Grass, ani to však nepomohlo. V dubnu 1999 Zemanova vláda prohlásila: Česká veřejnost má vůči vyvražděným Romům nezpochybnitelný dluh. Jenže vepřín, který dnes patří soukromé firmě AGPI, nemůžeme zbourat a postavit jinde, nejsou na to peníze.

V roce 1999 Miloš Zeman tvrdil: „Bude lépe, když vláda poskytne peníze na vzdělání než na okázalé bourání prasečinců.“ Ovšem není známo, že by k podobnému kompenzujícímu kroku ze strany jeho vlády došlo. Miloš Zeman, dnes v roli českého prezidenta čerstvě prohlásil, že je pro zachování vepřína.

V reakci na prezidentovo vyjádření napsal Jindřich Šídlo vynikající text Krásná česká krajina s prasečákem uprostřed pro Český rozhlas, který je přesvědčivou obhajobou toho, proč by nedůstojné zápolení mezi koncentrákem a prasečákem mělo být ukončeno zrušením vepřína.

Jen pro historickou paměť je na místě poopravit společný prezidentův a moderátorův dojem, že to je názor, za nímž Miloš Zeman stojí neochvějně celá léta. Bohužel, archivy jsou někdy kruté, takže nám nabídnou i Zemanův výrok z června 1998, kdy tehdejší předseda ČSSD a brzy již premiér prohlašoval, že by pro něj byla „zanedbatelnou položkou i údajně požadovaná částka 600 milionů korun na vybudování památníku obětem českého – zdůrazňuji českého – teroru vůči romským spoluobčanům”. (…) A ptá-li se prezident, jestli snad chceme místo prasečáků „budovat prázdné plochy“, odpovězme rovnou, že to vůbec není špatný nápad a že by to pro oněch 326 mrtvých z letského tábora byla rozhodně důstojnější pieta než prosperující zemědělská velkovýroba.

Dnes, v půli léta 2017, nicméně ministr kultury Daniel Herman mluví přesvědčeně, jak uvádí Český rozhlas:

„Jednání probíhají velmi dobře. Nemám důvod se domnívat, že by se cokoliv mělo zaseknout. Jsme v podstatě před posledním krokem, tedy před dohodou, kterou by na jedné straně schválila vláda, na druhé straně akcionáři,“ uvedl Herman. Podle předpokladů by se vláda mohla materiálem zabývat po své letní pauze na jednání 21. srpna. Herman odhaduje, že by mělo být „do září rozhodnuto“. Řekl, že kabinet určitě stihne do říjnových voleb záležitost uzavřít. „Ten nejdůležitější krok je připraven a jsem přesvědčený, že nic nestojí v cestě tomu, abychom ho v rámci naší koaliční vlády ukončili úspěšně,“ dodal ministr kultury.

Na konec snad jen jedna osobní poznámka. Pokud hraje v úvahách důležitá role zaměstnanosti regionu nebo obava, aby po vepřínu nezůstala „pouze prázdná plocha“, nabízí se jedinečná příležitost vybudovat na místě skutečně plnohodnotné moderní muzeum holocaustu v českých zemích podobného druhu, jaká známe z Německa nebo Polska, na nichž se podíleli ti nejlepší architekti a historici. Do kraje by se tak přitáhli návštěvníci a jistě by na to šlo využít i pomoc z evropských dotací. Když se je podařilo získat i na komerční rodinné sídlo na Čapím hnízdě, které leží jen nějakých 40 kilometrů vzdušnou čarou…

 

Další tipy ke čtení:

2. srpen je dnem připomínky romského holocaustu

Koncentrační tábor Lety – heslo na Wikipiedii

Web Památníku Lety u Písku

Články na Romea.cz věnující se Letům u Písku

Články na webu Romové v České republice o Letech u Písku od roku 1997 do současnosti

Pro důkladné studium historických materiálů lze pak doporučit publikaci Historikové a kauza Lety, vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1999.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Recommended articles