Jak a proč hlasovali britští voliči

By , in Zahraničí on .

Výsledek britských voleb, kdy během několika měsíců ztratila Konzervativní strana mohutný náskok na Labouristickou stranu a přišla o dosavadní většinu v parlamentu, byl zaznamenán všemi médii světa. Premiérka Mayová je obviňována ze zásadní taktické chyby, kdy si v předtuše jistého vítězství vypsáním rychlých voleb chtěla říci o silnější mandát pro vyjednávání Brexitu, ale ztratila i to, co měla. Sice teď jde do koaliční spolupráce a chce si nadále udržet premiérský post, ale koaličním partnerem má být veskrze problematická a dosud okrajová Demokratická unionistická strana Severního Irska, s mnoha extrémními programovými prioritami. Přibývá hlasů, které prorokují blízké vypsání nových voleb a konec mandátu Mayové.

Pro předvídání budoucnosti je však důležité pochopit, proč se voliči rozhodovali právě takto. Základní a velice ilustrativní přehled přinášejí The New York Times. V jejich infografice uvidíte jednak výsledek letošních voleb, jednak jejich srovnání s těmi předchozími (kdy vyhráli Konzervativci v čele s Davidem Cameronem, jenž svůj post opustil po referendu o Brexitu). Z uvedených grafů je nejzajímavější ten, na němž je vidět dramatický přesun jižní části Británie směrem k Labour Party, a pak druhý ukazující význam preferencí mladého elektorátu, který dával obecně přednost labouristům.

The Labour Party performed much better than expected in Wales and in England, especially London. In Scotland, the Conservatives made gains, but so did Labour. A key outcome may be that in Northern Ireland, the Democratic Unionist Party, a potential ally of the Conservatives, gained seats.

Ovšem odpověď na otázku, podle čeho se voliči rozhodovali, přináší respektovaný výzkumný web Lord Ashcroft Polls. Ten v povolebním průzkumu zaznamenal odpovědi 14 tisíc respondentů vycházejících z volebních místností, kteří popisovali své rozhodování. Ve výsledcích tohoto průzkumu se potvrzuje, že právě mladí se o růst podpory labouristů zasloužili skutečně výrazně (ve skupině do 34 let jich hlasovalo pro labouristy od 58 % do 67 %).

Samozřejmě, že volby byly dávané do vztahu k loňskému referendu o Brexitu, což průzkum také zjišťoval. 60 % těch, co hlasovali pro Brexit, odevzdalo hlas konzervativcům, jen čtvrtina labouristům. Polovina těch, co hlasovali pro setrvání v Evropské unii, hlasovali pro Labouristy, čtvrtina pro Konzervativce a 14 % pro Liberální demokraty. A když se na stejný vztah podíváme z druhé strany, pak jen dvě třetiny současných voličů Konzervativců tvrdí, že zároveň před tím hlasovalo pro Brexit, stejně jako dvě třetiny současných voličů Labouristů říká, že zároveň před tím hlasovali pro setrvání v Unii.

43 % voličů Labouristů tvrdí, že by Brexit raději ještě zvrátili, u voličů Liberálních Demokratů je to většina 56 %, naopak mezi Konzervativci má Brexit nadále výraznou podporu – 70 % s ním souhlasí a jen 7 % ho odmítá.

Co se týče motivace, z výsledků průzkumu plyne, že Konzervativci u svých voličů vzbuzovali důvěru, že jsou těmi pravými pro naplnění Brexitu, zatímco voliči ostatních stran řešili spíše jiné priority. Obecně sice byl pro voliče Brexit tématem číslo jedna, hlavně u voličů Konzervativců a Liberálních demokratů (i když u obou zřejmě z jiných důvdů), ovšem voliči Labouristů měli jako hlavní starost zdravotnický systém.

Presented with a list of reasons which might have been behind their vote, Labour, Lib Dem and SNP voters said the most important factor had been that they trusted the motives of the party they chose; next, that they had preferred that party’s promises. Conservative voters had different priorities: their most important reason was thinking the party or its leader would do a better job of negotiating Brexit; followed by the belief that Theresa May would be the best Prime Minister.

Z výše uvedeného plyne, že volby nebyly primárně druhým referendem o Brexitu, protože většina voličů ho nejspíše bere jako danost – jen nemají jasno nad jeho podmínkami. 49 % ho podle průzkumu jednoznačně podporuje, dalších 22 % ho akceptuje jako fakt a jen 28 % se s ním stále nesmířilo.

Všechna uvedená čísla nelze nebrat vážně, ovšem zároveň je nutné vůči nim mít odstup, protože nepochybně v nich jde až o následnou racionalizaci voličského rozhodování, které často probíhá na mnohem intuitivnějších a emočnějších rovinách. Proto nelze podceňovat ani příběhy a interpretace, ty totiž umožňují doplnit další aspekty do mozaiky.

Na tomto místě upozorníme na text v The New York Review of Books Britain: The End of a Fantasy, protože nabízí srozumitelná a logická vysvětlení toho, co se v britských volbách odehrálo a proč. A předestírá tři důvody, proč Konzervativci neuspěli. Tím prvním byla absence cíle. Mayová si řekla volbami o výraznější většinu, ale vůbec nebylo jasné, o co usiluje, ani jak má Brexit vypadat.

There were three problems. Firstly, May demanded her enormous majority so that she could ride out into the Brexit battle without having to worry about mutterings in the ranks behind her. But she has no clue what the battle is supposed to be for. Because May doesn’t actually believe in Brexit, she’s improvising a way forward very roughly sketched out by other people. She’s a terrible actor mouthing a script in which there is no plot and no credible ending that is not an anti-climax. Brexit is a back-of-the-envelope proposition. Strip away the post-imperial make-believe and the Little England nostalgia, and there’s almost nothing there, no clear sense of how a middling European country with little native industry can hope to thrive by cutting itself off from its biggest trading partner and most important political alliance.

May demanded a mandate to negotiate—but negotiate what exactly? She literally could not say. All she could articulate were two slogans: “Brexit means Brexit” and “No deal is better than a bad deal.” The first collapses ideology into tautology. The second is a patent absurdity: with “no deal” there is no trade, the planes won’t fly and all the supply chains snap. To win an election, you need a convincing narrative but May herself doesn’t know what the Brexit story is.

Druhým důvodem byla Mayová samotná jako nepřesvědčivý lídr. A tím třetím skutečnost, že myšlena sjednotit Brity jako jeden názor pod vlajkou Brexitu nedávalo smysl, protože nejenže ve Skotsku, v Severním Irsku a v Londýně existuje vůči Brexitu silný odpor, ale řada jeho podporovatelů má velké problémy s konzervativní vládou a jejími úspornými opatřeními v oblasti veřejných služeb (včetně policie, jejíž kapacity snižovala samotná Mayová jako ministryně vnitra, což se jí teď vrací v bumerangovém efektu tváří v tvář teroristickým útokům).

This unrest found a voice in Corbyn’s unabashedly left-wing Labour manifesto, with its clear promises to end austerity and fund better public services by taxing corporations and the very wealthy. May’s appeal to “the people” as a mystic entity came up against Corbyn’s appeal to real people in their daily lives, longing not for a date with national destiny but for a good school, a functioning National Health Service, and decent public transport. Phony populism came up against a more genuine brand of anti-establishment radicalism that convinced the young and the marginalized that they had something to come out and vote for.

V každém případě hlavním výsledkem britských voleb bude slabá koaliční vláda. To znamená jen oslabení pozice pro vyjednávání podmínek Brexitu, což nepomůže žádné z vyjednávací stran, protože nad vším bude panovat nejistota a pochyby. A jak uzavírá článek v The New York Review of Books, Britové se tak dlouho zaklínali „vůlí lidu“, až skončili v naprostém zmatení ohledně toho, co je lid zač a co vlastně chce.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Recommended articles