Jak dopadne stranické referendum ČSSD? Už teď ho vyhrálo ANO. Dyja dyja dá!

By , in Česko on . Tagged width:

Vyjednávání špiček sociální demokracie o vládním angažmá vedle ANO je dokonalým příkladem naprosto nezvládnuté strategie her. Do vyjednávání sociální demokracie sice vstupovala jako mnohem slabší partner, ale s důstojnou pozicí, ze které šlo uhrát relativně dost. Z vyjednávání odešla jako zoufale slabý a neschopný, vnitřně rozklížený subjekt, který na sebe vzal všechno špatné a pomohl protistraně. Pojďme se z prohry ČSSD poučit.

Zastánci vládního angažmá z ČSSD mají pravdu, že ve hře nejsou dobré varianty. Na jedné straně vidíme přízrak spolupráce trestně stíhaného premiéra s extrémisty v KSČM a SPD, na straně druhé přijetí oběti spolupráce s trestně stíhaným premiérem ze strany nějaké demokratické strany, která se ovšem zákonitě ušpiní. Pokud připustíme premisu o nutnosti utvořit vládu (což je k diskusi, ovšem není to předmětem tohoto textu), je třeba zdůraznit, že sociální demokraté rozhodně nemají pravdu v tom, že místo špinavých tenisek musí mít špínu až za ušima.

Vládní spolupráce s extrémisty totiž není nepřitažlivá jen pro celou zemi, ale ani pro hnutí ANO (které by do ni klidně vstoupilo, jen se obává, co by to udělalo s jeho pověstí, kterou by schytalo naplno, což se potvrdilo předchozím ukončení jednání s ČSSD a návratem k jednacímu stolu). To ovšem poskytuje dostatečný manévrovací prostor k vyjednávání slabším demokratickým protějškům, zvláště když po konci prvního vyjednávání naopak ANO ukázalo svou slabost návratem k jednání.

ČSSD měla ideální pozici představit několik druhů vyjednávacích požadavků. Jednak taktické (počty, výběr a obsazení ministerstev apod.) a jednak principiální (odmítnutí trestně stíhaného premiéra, silné pojistky proti přehlasovávání hlasovací většinou s extrémisty, odvolání SPD z čelních funkcí ve Sněmovně). Z těch prvních se dá výborně ustupovat v zájmu kompromisu, ty druhé se dají výborně hájit ve jménu vlastní cti, právního státu, psaných i nepsaných pravidel.

Tímto hájením lze získávat plusové body u případných sympatizantů a připomínat hodnoty strany, která má v přídomku sociální a demokratická. Zároveň lze na nich klidně trvat ve stylu ber, nebo nech být – protože poselství pro vlastní voliče není třeba vysvětlovat – naše hodnoty a principy jsou pro nás důležitější než vládní funkce a moc. Pak nelze zásadně prohrát – buď dobře dopadne vyjednávání samotné, nebo odměna přijde z druhé strany a v tom lepším případě se odrazí v růstu voličské podpory. Ale voliči budou vědět, že strana neustoupila z toho podstatného a nezadala si tam, kde neměla.

Co však udělali sociální demokraté? Přesný opak. Trvali víc na taktických požadavcích (počet ministerstev) a rychle ustupovali z těch principiálních. A navíc halasně vyhlásili sadu nepřekočitelných podmínek, aby je postupně nechali všechny překročit. Alexandr Mitrofanov si z takového postupu dělal legraci připomínkou „posledního čínského varování“, kterých bylo v 60. letech vůči Spojeným státům vydáno několik stovek s nulovým, přesněji s potupným výsledkem. Nám pro ilustraci této taktiky stačí připomínka Cimrmanovy akustické konstanty s důrazem na poslední dva verše, přičemž není třeba vysvětlovat, kdo je v této hře paní z Frýdlantu. Symbolika strany růže je doslovná:

Jede paní z Frýdlantu, dyja dyja dá
Co si přeje paní z Frýdlantu, dyja dyja dá
Přeje si dceru, dyja dyja dá
Která to má býti, dyja dyja dá
Má to býti Růžena, dyja dyja dá
A my vám ji nedáme, dyja dyja dá
A my si ji vezmeme, dyja dyja dá.

ČSSD ve vyjednávání nezískalo z původně požadovaného prakticky nic, jak výmluvně dokazuje níže uvedený seznam.

Proč? Protože touha jít do vlády byla u vyjednavačů silnější než principy. Dramatické metafory (Jiří Zimola: „Lísáme se ke krokodýlovi.“, Roman Onderka: „Krvavý kompromis.“), které mají vytvořit atmosféru hrdinů obětujících se na poslední výspě hradeb, nemohou oklamat. Hamáček, Zimola a spol. se ukázali jako parta hic, jíž chybí základní politické kompetence. Oni se nelísají ke krokodýlovi, ale po výhrůžkách, že mu zavážou tlamu, aby nekousal, ji sami otevřeli a začínají obdivovat jeho tesáky – se strachem plným obdivu.

A krvavý kompromis? Ano, ANO je v klidu, při spanilých jízdách po krajích s rozzářenými úsměvy slibuje modré z nebe na potkání, fotí se s dětmi a starými lidmi, zaplavuje zemi novými volebními billboardy, zatímco sociální demokracie teď bude další měsíc plná diskusí, veřejných přestřelek, podrážení nohou, sebezpytování a kritiky hlasovat ve vnitřním referendu, které nebude mít přesvědčivý výsledek, ale přinese důkaz o naprostém rozklížení strany, jíž budou dál po zásluze padat preference.

Pokud po referendu nakonec do vlády vstoupí, bude v ní jako koaliční partner ještě slabší než byla, protože bude černé na bílém, že skoro polovina strany spolupráci odmítá. A další scénář lze odhadnout z fungování minulé vlády, kdy vše dobré způsobilo ANO, zatímco za vše špatné mohly dvě zbylé strany. Jak opakování téhož chtějí lídři ČSSD, jejichž schopnosti už jsme měli možnost dostatečně poznat, zabránit z pozice nikoliv silnější, ale slabší strany, nejspíše neví ani oni sami.

Pokud po referendu ČSSD skončí v opozici, poskytne ANO dokonalou zástěrku toho, proč vyjednávání neuspělo – nikoliv kvůli principům hájeným ČSSD, ale kvůli tomu, že vedení strany vyjednalo něco, s čím základna nesouhlasí. ANO od ČSSD nedostalo příležitost, aby ukázalo, že ono samo principy popírá za každou cenu, protože jsou pro ně méně důležité než odpovědnost. Když to nedopadne, vina celá padne na ČSSD, která bude vypadat neschopně, slabě, trapně a směšně. I v takovém případě přijde o voličskou podporu. Krvavý kompromis tedy znamená, že krvácení ze všech možných otvorů za obě strany na sebe vzala ČSSD. A to jsme na misku vah ještě nestačili položit jazyk Jaroslava Foldyny, pokud bychom tak učinili, tak to bude vypadat tak, že krev crčí ze sociální demokracie, pot kape z Jaroslava Foldyny a slzy budeme prolévat my všichni.

Je pozoruhodné, že se i tento výsledek snaží obroušené špičky ČSSD prezentovat jako úspěch. A to i ve chvíli, kdy si s nimi Andrej Babiš dělá doslova, co se mu zlíbí. Jejich dalšímu požadavku, aby zveřejnil jména ministrů za ANO ještě před referendem, se už jen vysmál. Sociální demokraté tak jsou svým vedením nuceni rozhodovat o něčem, o čem nemají dost informací.

ČSSD zkrátka působí jako akrobat, který hází kuželkami do vzduchu, které neumí chytnout zpátky do ruky, ale úsměv na tváři mít před publikem stále musí, aby po něm publikum nezačalo házet vejce, ještě než se za ním natrvalo spustí opona. Přitom stačilo tak málo, aby jdoucí na smrt neztratili aspoň čest. Takto pro ANO nejsou ani fíkovým listem, jak někteří soudí, ale listem lopuchu.

P. S. A to jsme ještě vůbec nezmínili roli KSČM, a co z toho pro ČSSD plyne.