Jak ovládnout stát – návod k použití

By , in Česko Společnost on .

V letošních volbách někteří vidí největší ohrožení polistopadového systému. Jiní naopak uklidňují, že zas tak o nic moc nejde, protože žádné skutečné zneužití moci nehrozí a náš systém má ústavní pojistky, které tomu nejhoršímu zabrání (ukázkový příklad předvedl v sobotní Orientaci Lidových novin Petr Kamberský, který ho navíc vybavil i pozoruhodným ostentativním výsměchem vůči lidem s opačným názorem). Pojďme si ukázat, proč je takové uklidňování přinejmenším naivní, a jak se dá systém podmanit velice snadno i bez změny Ústavy. Už jsem psal dříve v Přeludu svobody, že fantazie průměrného člověka o tom, kam až lze zajít, totiž zdaleka nestačí na fantazii toho, kdo žádné hranice nemá.

Pro každý špatný zásah se dá najít spousta dobře znějících důvodů, takže postupný posun po šikmé ploše se většinou děje s veřejnou většinovou podporou, či většinovým mlčením. A jednoduché recepty zamaskované jinými než skutečnými cíli, se v masové diskusi špatně přebíjejí racionálními fakty, kterým velká část společnosti nerozumí, nebo si jejich význam neuvědomuje. Zkuste pak hlasovat proti masově podporovanému nesmyslnému či nebezpečnému zákonu a odolat tlaku veřejnosti s vládní podporou v zádech.

Už dnes lidé z České televize a Českého rozhlasu hovoří o tom, že část osazenstva se připravuje na „převzetí“. Tlak na veřejnoprávní média lze vyvíjet systematicky, jak jsme toho ostatně byli v minulosti často svědky. S heslem „Neschopné České televizi snížíme koncesionářský poplatek o třetinu“ lze v českém prostředí podporu voličů spíše získat než ztratit. A ať už lze vytýkat oběma institucím cokoliv, jsou na rozdíl od naprosté většiny komerčních médií důležitou neutrální informační platformou. Jak k nim bude přistupovat ten, kdo o nich hovoří jako o „zkorumpované pakáži“ a odmítá novinářskou konfrontaci ve veřejnoprávních pořadech?

Personální změny v represivních orgánech také nejsou nijak svázány Ústavou. Už v tomto volebním období se o ně strhnul boj a není tedy třeba vysvětlovat, jak důležitá sféra vlivu to je. A těžko si namlouvat, že ji pod svou kontrolu nový establishment nebude chtít dostat. Část volební kampaně je symbolizována pirátským autobusem, který zhmotňuje přání velkého dílu populace, že by všichni polistopadoví lídři měli sedět, a že je chyba, že už je soudy dávno neodsoudily. Co zabrání tomu, aby se ruka zákona konečně svezla na vlně populistické vendety? Pokud trestně stíhaný lídr největší politické strany dnes hovoří o policii ve službách tradičních politických stran a soudy na Slovensku označuje za mafii, lze snadno odhadnout, jak by vypadala náprava tohoto zkaženého stavu.

Už dnes se hovoří o tom, že stát jako takový má o občanech a firmách příliš mnoho snadno zneužitelných informací, a navíc už je i soudně potvrzeno, že s nimi dokáže nezákonně nakládat a jednat podle nich. Příklad zneužití zajišťovacích příkazů ze strany finanční správy je možná tím nejvýmluvnějším. Kde existuje záruka, že se tímto způsobem nebude moci zničit firma nepohodlného konkurenta?

Ne, opravdu nemusíme na šikmé ploše začínat ústavními změnami jako v Polsku nebo Maďarsku. Stačí dostat pod kontrolu informace. Informace v médiích směrem k veřejnosti (což už se do značné míry za poslední dobu stalo), informace o byznysových a bezpečnostních otázkách (finanční správa, celní správa, zpravodajské služby, vyšetřovací týmy) a nástroje k vymáhání toho, co je potřeba. Kombinací strachu, vydírání, pomluv a zesměšňování konkurentů (na každém šprochu, znáte to) se k ovládnutí státu prostřednictvím zneužití moci s pomalou a složitou nápravou dojde rychleji než nějakou ústavní cestou. Přitom na mentální normalizaci je polovina populace připravená, protože v ní vyrostla, a je připravena tuto cenu zaplatit za slib, že se bude mít líp.

V Polsku i Maďarsku rétorika obhajující nedemokratické kroky funguje na výbornou. Co na tom, že zvenčí působí směšně (jako v Maďarsku, kde jako fackovací panák stačí jediný člověk, podnikatel Georg Soros), co na tom, že proti řadě změn demonstrují stovky tisíc lidí, buldozer jede nerušeně dál. V Polsku na dehonestaci demokratické alternativy stačil fakt, že během demonstrací na Vánoce odjel lídr strany na pár dnů na dovolenou. Jen tohle stačilo na to, aby ztratil půdu pod nohama, zatímco vládoucí mašinerie mění jeden ústavní zákon za druhým do autoritářské podoby a ani masové demonstrace tomu nezabrání.

Říká se, že u nás to nehrozí, protože nikdo tu nejede ideologickou vlasteneckou masírku v polském či maďarském stylu. Kdo ví, neideologické prospěchářství dokáže proplouvat po vlně populismu ještě zručněji, protože nabídku snadno přizpůsobí poptávce a zároveň pro sebe vytěží maximum, stačí dobře budit dojem naslouchání lidu. A vůbec nejde o to, že by se u nás nutně musela měnit ústava, ale o to, že konkurenci jde zdiskreditovat při takové koncentraci moci během pár dnů – politickou, obchodní, mediální…

A to necháváme zcela stranou některé tak krásně znějící představy o zvýšené moci lidu, ať už o referendu, odvolatelnosti politiků či kontrole „správných“ rozhodnutí soudců… A co je na tom špatného? No právě, nic a všechno.

Základem demokracie je dělba mocí a jejich vzájemná kontrola. Největší předností demokracie a svobodného režimu není jeho efektivita, ale systém kontrolních mechanismů, které mají ohlídat, aby se zvrhnul tam, kam nemá. Aby efektivně nevedl zemi do těch nejhorších konců. Jak se píše v textu na serveru TaPolitika.cz:

Od Magny Charty maká Západ na tom, jak vybudovat systém, ve kterém se moc omezuje: dělíme ji, dekoncentrujeme, kontrolujeme a musí se nám zodpovídat. Pokaždé, když se od toho couvlo, bylo hůř.

Poslední pokus tohoto druhu byla opoziční slouva, kdy většinové strany ODS a ČSSD ovládly stát. Jenže nevládly ani prezidentskému postu, který nakonec skrz Ústavní soud zabránil nejhoršímu, ani neměly pod kontrolou většinu médií a mediální krajina vypadala úplně jinak než dnes, ani nešlo o moc jednoho muže. Proto se tomu podařilo včas zabránit.

Lze si dělat stejné naděje v případě, že politickou a státní moc bude v rukou koncentrovat jeden muž ovládající největší holding v zemi, kterému vychází vstříc většina médií a velkou část z nich má přitom pod kontrolou? V zemi, kde je trestné i výsměšné malování po volebních plakátech…

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Recommended articles