Monday, October 23, 2017

Jak se převádějí pocity nespravedlnosti do kulturní války

Autor: Simindr, v rubrice Česko Rozhovor Společnost on .

Rozhovor Respektu s Danielem Prokopem, jednou z nejvýraznějších osobností české politické sociologie, vzácně srozumitelným způsobem zasazuje současné rozložení politických sil, především v kontextu opětovné kandidatury Miloše Zemana na českého prezidenta, do širších souvislostí aktuální společenské atmosféry. Pomůže pochopit mnoho z dějů a tendencí, které mají vliv na mechanismus rozhodování voličů.

Zeman těží z vymezování se proti vládě, aktuálním elitám. Když to spojí s jazykem, který je velmi blízký lidem, je velmi silný politik. V roce 2013 byli lidé rozladění z ekonomické krize, sociálních problémů a vláda byla pravicová. Dnes nemůže tolik kritizovat vládu z levicových pozic a společností cloumá pocit kulturního ohrožení. Takže Zeman na to reaguje přizpůsobením pozice. Pro mě osobně je to škoda. Na pozadí těchto kulturních válek jsou pořád sociální nerovnosti, mnoho lidí by víc potěšilo, kdyby dostali důstojnou mzdu. Převáděním oprávněných pocitů nespravedlnosti věcí do kulturních válek se nic nevyřeší. Jen se zakrývá.

S přizpůsobením souvisí i to, že se snažil a snaží vyvolávat v lidech strach? Například v souvislosti s uprchlickou krizí…

Nevím, zda se snaží přímo vyvolávat strach, ale určitě jako politik ze strachu těží. Ale měli bychom se ubránit pocitu, že to je jen politika Miloše Zemana. Co pravicoví politici, kteří zavedli diskurs proti chudým a nezaměstnaným v době ekonomické krize. To bylo taky vyvolávání strachu. Strach je zkrátka silný politický nástroj. Dnešní společnost je roztříštěná, nelze jednoduše obhajovat zájmy jedné skupiny, a udělat s tím velký politický výsledek. Proto politici hledají negativní vymezení. Když nemohou potenciální podporovatele spojit pozitivním programem, spojí je negativně. Podle mne je tento antagonismus do jisté míry nevyhnutelný. Lze vysledovat, že v zemích, kde existuje agresivní levice, se příliš neobjevují hnutí zaměřená proti uprchlíkům. Nicméně úkolem politika dneška není jen bojovat konsensuálním přístupem proti antagonismům. Ale taky hledat, kde se antagonismus zaměřuje proti skutečným problémům globální společnosti – a nenechat ho přitom přesměrovat proti nejslabším.

Jak Zemanovi pomáhají útoky na média, především veřejnoprávní?

Podle mne to vyvěrá z podstaty populismu. Slovem „populista“ se v Česku často myslí někdo, kdo slibuje nesplnitelné. To ale není klíčovou podstatou populismu. Tou je vytváření příkopů mezi „dobrým lidem“ a „zkaženými institucemi“, které ho záměrně poškozují. Tím získáváte velkou podporu, protože umožníte lidem, které reálně nic nespojuje, identifikovat se jako součást nějaké velké diskriminované menšiny a zároveň jim vytvoříte nepřítele. Problém je, když se populista dostane k moci. Nemůže vytrvale a příliš dlouho kritizovat instituce, jejichž je součástí. Musí tedy útočit proti jiným. A dobrým cílem jsou média. Trump je několik týdnů zpět označil za „nepřátele lidu“. To je stejný mechanismus. A veřejnoprávní média jsou samozřejmě velmi důležitá i politicky. Nestojí za nimi podnikatelské zájmy. Často jsou velmi kritická k politikům. Neměli bychom rezignovat na debatu o kvalitě veřejnoprávní služby, ale zároveň si dát si pozor na motivace, které stojí za neustálými útoky na ně.