Monday, October 23, 2017

Kde hledat informace o Jiřím Drahošovi

Autor: Simindr, v rubrice Česko on . Kategorie:

Včera oznámil kandidaturu na českého prezidenta Jiří Drahoš, do nedávna předseda České akademie věd. Kromě aktuálních rozhovorů o něm není příliš mnoho informací, ale základní obrázek si o něm můžete udělat z následujících dokumentů.

Dokument se vším všudy je jeho osobní portrét v televizní dokumentární sérii GEN – Galerie elity národa z dílny České televize doprovozený souvisejícím, ale krátkým rozhovorem.

Přehledný profil je i na Wikipedii, profil zaměřený na akademické detaily je k dispozici na stránkách Akademie věd. Osobní stránky jsou na jiridrahos.cz a Twitter účet můžete sledovat tady.

Knihu-rozhovor s Jiřím Drahošem Věda života vydalo nakladatelství Academia a ptal se jeho šéf Jiří Padevět. Koupit si jí můžete na webu Academie s 20% slevou.

Kniha rozhovorů s profesorem Jiřím Drahošem přináší cenné poselství o druhé polovině 20. století, prožité v prostředí české vědy. Profesor Drahoš hovoří otevřeně o svém dětství v Jablunkově, o studiu chemie v Praze a o své vědecké kariéře, která vyvrcholila v posledních osmi letech funkcí předsedy Akademie věd České republiky. Srozumitelným způsobem představí obor chemického inženýrství a rovněž fungování AV ČR. Během vyprávění se dotkne také světa hudby, kterého se účastní nejen jako posluchač, ale i jako sborový zpěvák.

Ukázku z knihy s několika otázkami najdete na stránkách Kosmas.cz a ještě více na stránkách iHNED.cz.

Jaké jsou podle vás největší problémy současné západní civilizace?

Jeden z problémů jsem naznačil – je jím přílišné rozevírání oněch pomyslných nůžek ekonomické nerovnosti,  což  se  v poslední  době  týká nejen  těch  sociálně nejslabších, ale překvapivě stále častěji i středních vrstev. Přestože se sociálně slabší vrstvy nepochybně posunuly ekonomicky směrem nahoru, zmíněné rozdíly stále narůstají, a zejména ti,kteří jsou na spodní hraně nůžek, se cítí být ohroženi. Většina z nich si přitom neklade otázku, zda pro jejich situaci existuje nějaký „objektivní“ důvod, například jestli sami nejsou málo aktivní či ambiciózní. Určitě je také do značné míry predeterminuje sociální vrstva, do níž se narodili a v níž většinou také žijí. Rozevírání sociálních nůžek považuji za velké nebezpečí a je dobře, že už se jím začali systémově zabývat politologové, sociologové a další. Je to jako stát na pohyblivých schodech, jet nahoru a sledovat, jak vedlejší schody jedou daleko rychleji, ve­dou přímo do vyšších pater a já na ně nemohu jednoduše přestoupit. Stále častěji se přitom stává, že schodiště té nejnižší sociální vrstvy se nepohybuje skoro vůbec, nebo dokonce  popojede  zpět…  Tento  problém  se  pak  logicky  promítá do dalších aspektů fungování současné společnosti, protože generuje pocit trvalé nespokojenosti a v je­jím důsledku například extremistická hnutí na obou stranách politického spektra.

Hory, Beskydy, výlety do hor. Jak se jejich bezprostřední pří­tomnost zapíše do vzpomínek?

Jablunkovsko je po­měrně tvrdý kraj, formovaný několika staletími koloniza­ce z různých stran, se zemědělsky nepříliš úrodnou půdou a průmyslovým okolím. Už jsem zmínil kovozemědělce, kteří po směně ve fabrice nebo na šachtě vyrazili obdělá­vat svá malá políčka. Samozřejmě i v Jablunkově existo­valo jednotné zemědělské družstvo, ale třeba můj strýc do něj nevstoupil. Měl hospodářství se třemi kravami, volem, koněm, prasaty a drůbeží, které mu zabíralo většinu vol­ného času. Vzhledem k tomu, že jsme byli s bratrem jediní kluci v rodině – strýc měl čtyři dcery, navíc mladší než my –, odpracovali jsme toho u něj docela dost a dodnes si myslím, že nám to bylo jen ku prospěchu. Hrabali a sváželi jsme seno, házeli ho podávacími vidlemi na patro stodoly, vázali obilí, mlátili ho na jednoduché mlátičce, vyfukova­li plevy na fukaru s pohyblivými síty, poháněnými velkou otáčecí klikou, a podobně. Občas jsme záviděli kamará­dům, že jdou na koupaliště, zatímco my jsme pomáhali strýci svézt fůru před hrozícím deštěm, ale bylo to potřeba a nedalo se nic dělat. Tu určitou drsnost kraje jsem tedy cítil už tenkrát. To, že Jablunkovsko opravdu není žád­né Polabí a žádná úrodná Haná, se odráželo v řadě věcí, například v hudbě, ale i v chování lidí. Možná jsou tam lidé přece jen trochu tvrdší, i když takový paličatý sedlák z Hané je také známá gura.

Kdo se chce dostat k rychlejším, ale přece jen trochu povrchnějším informacím, jsou tu další tipy. Týden.cz shrnuje kontext kolem prezidentské kandidatury a zároveň přinesl velký rozhovor Proč bych nemohl být prezidentem já? věří si Drahoš.

Kdybych mluvil za sebe, tak jsem člověk, který sice není politikem a není v žádné straně, ale v politice se osm let pohybuje. Musím jednat s premiéry – už jsem jich zažil pět, s ministry financí, s vládami. Během mého mandátu v čele Akademie věd padly čtyři. Mám tedy manažerské zkušenosti, koneckonců stojím v čele osmiapůltisícové firmy. Byl jsem čtyři roky i prezidentem Evropské federace chemického inženýrství, což je prestižní instituce, která reprezentuje asi dvě stě tisíc chemických inženýrů po celé Evropě. Mám také nějakou představu, jak by se měl prezident republiky prezentovat směrem do naší země i do zahraničí, aby byl respektován. Souhlasím, že doma by měl hodně naslouchat lidem, ale přitom by neměl jitřit emoce a měl by se snažit společnost spojovat, ne cíleně rozdělovat…

Neměl by mít kandidát na prezidenta nějakou větší politickou zkušenost? Co byste třeba říkal, kdyby někdo přišel do Fyzikálního ústavu s tím, že si přečetl pár knih a rád by si tam tedy zabádal?

Právě jsem to řekl, určitou politickou zkušenost mám – samozřejmě ne zkušenost se stranickým politikařením, to jsem naštěstí nikdy nepěstoval. Nevidím důvod, proč by se o pozici prezidenta republiky nemohl ucházet člověk jako já.

Jak jste se k tomu dostal? Jednoho dne jste si při pohledu do zrcadla řekl, že by vám to na Hradě slušelo?

Ale no tak, pánové… Už minimálně dva roky mě ve věci kandidatury oslovuje řada lidí, a teď vůbec nemluvím o těch z akademické sféry. Jde o lidi nejrůznějších profesí, včetně politiků zcela napříč politickým spektrem. Ti lidé evidentně nejsou spokojeni s tím, jaký prezident je nyní na Hradě.

Rozhovor s Jiřím Drahošem udělal Seznam v polovině února, ale je pojatý hodně obecně a neurčitě, o jeho názorech se prakticky nic zásadního nelze dozvědět. Velký rozhovor anoncuje na zítřejší vydání Reflex, ale upoutávka zatím nic převratného neslibuje.

Mnohem zajímavější osobněji laděný profilový rozhovor měl v roce 2013 na Novinkách, kde mimo jiné mluví o svém vztahu k hudbě.

Bavila mě taky hudba. Začínal jsem v lidušce na klavír a později přidal trubku, ředitel mě dokonce přemlouval, abych šel na konzervatoř. Doma jsme s bratrem muzicírovali, často šlo o skladby z bigbeatu nebo lidové písničky, někdy s lechtivými texty. Ale příroda mé váhání vyřešila po svém. Objevily se problémy s dásněmi a to je u žesťů malér – přišel jsem o nátisk a s trubkou skončil. Přijali mě na altovou flétnu, ale brzy mě zlomili, abych se během zkoušek neflákal a zkusil s nimi zpívat. Tak se poměrně nečekaně uplatnil můj hlubší bas. Zmíněný sbor se jmenuje Canticorumiubilo a já v něm zpívám už skoro 40 let! Byla to vždy skvělá parta a našel jsem tam řadu celoživotních přátel.

Jeho vědecká specializace by mu u mnohého českého voliče mohla přinést plusové body.

Zajímal jsem se hlavně o vícefázové chemické reaktory. Nebojte se, ani to není nic složitého. Typickým příkladem takového třífázového reaktoru je třeba bečka s kvasícími švestkami na slivovici. Je tam šťáva ze švestek, tedy kapalná fáze, švestky a pecky tvoří pevnou fázi, no a kvašením se vytváří kysličník uhličitý, což je fáze plynná. Obdobně fungují třeba fermentační reaktory, kde v kapalině pěstujeme biomasu a musíme ji vyživovat foukáním kyslíku zdola do reaktoru. A právě takovým výzkumům jsem se věnoval.

První zmínku v médiích o Jiřím Drahošovi jsem našel z roku 1998 v Mladé Frontě DNES.

„Z platu vědce si mladý člověk na byt v hlavním městě nikdy nevydělá. Pokud tu nebydlí, nemá mnoho možností se sem přestěhovat,“ řekl ředitel Ústavu chemických procesů Akademie věd České republiky v Lysolajích Jiří Drahoš.

Další rozhovor s Jiřím Drahošem byl v Interview ČT24 z roku 2012, ale celý se týká pouze vědy a jejího postavení a financování, o nichž mluvil ze své pozice šéfa akademie. Podobně zaměřený byl i rozhovor pro Českou pozici. V tomto duchu se odehrávala ostatně naprostá většina rozhovorů či výstupů v jeho roli.

O trochu odlišnější je jeho profil z loňského roku v E15, který dává nahlédnout o něco málo víc do způsobu jeho uvažování.

Nešikovně ze sebe lámu otázku, jak vidí docela nový jev ve vědě 21. století – volání po soustavnějším spojování vědecké otázky s otázkami víry. „Ve vědě jsou věci neuchopitelné,“ řekne profesor Drahoš. „Řada astronomů nebo molekulárních biologů zjišťuje, že objekty a částice fungují neuvěřitelně promyšleně. Třeba jednou přijdeme na to, proč. Debaty, co je věda a kde končí, se vedou seriózně. Spíše mi vadí militantní lidé z jedné i z druhé strany.“

Přeruším ho otázkou, proč je oddělování exaktní vědy a duchovna najednou anachronismem. „Žadná přírodní věda vám neřekne nic o smyslu existence. Musí nastoupit filozofie. Je dobré vědět, jak přesně funguje buňka, a pak ji rozdělit téměř na prvočinitele, ovšem o smyslu života mi to neřekne nic, v tomto ohledu jsem na tom stejně jako kdysi Galileo Galilei.“

Nebo také:

„Pro své pohodlí lidé často před problémem zavírají oči. Pozoruju obchody se ženskou módou, ty hromady hadrů, a říkám si: co udělají s haldami, které se neprodají? Těch textilií, té promarněné energie. Jako civilizace si musíme začít uvědomovat hlubší souvislosti.“

Vpálím předsedovi, že právě věda nám každou chvíli předhazuje něco jiného o tom, jak máme žít a co máme jíst. Spravedlivě mě usadí, že novináře částicová fyzika nudí, tak vyzobávají jen kousky, které neřadí do souvislostí. „Jsem alergický na titulek: Vědci zjistili,“ řekne a vyjmenuje encyklopedii nesmyslů, které se píšou o zdravé stravě.

Jeho politické přemýšlení z toho, co je k dispozici, lze možná nejlépe ilustrovat na rozhovoru z roku 2014 na ČRoDvojka:

Zůstaly v nás ty emoce, nadšení těch revolučních měsíců?

Tak, jak je vidět, u mladých lidí určitě zůstaly. Možná ta starší generace se na to dívá už takovým až příliš syntetickým pohledem. Nakonec říkáme si, zaplaťpánbůh za to, že máme demokracii, že jsme pevně integrováni v strukturách, v civilizovaných strukturách. Takže to je samozřejmě velký výdobytek toho posametového období. Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že ani demokracie není jen tak sama o sobě, nemusí fungovat, nemusí tady být věčně a je dobré se dívat kolem sebe. A já myslím, že studenti logicky jsou třída, která se kolem sebe velmi, velmi neotřele dívá.

Jak vy jste, pane profesore, význam 17. listopadu 1989 vysvětloval tehdy před těmi 25 lety vašim dcerám? Možná je to hodně osobní otázka. Vím, my jsme o tom mluvili, tehdy byly ještě holčičky na základní škole, pokud se nepletu.

Ano, je to tak. Ročník narození 79 a 81 signalizuje, že v roce 89 té starší bylo 10 let, takže bylo to, bylo to trochu jiné, než kdybych měl doma 18leté studentky, ale myslím, že jsme se jim, i celou tu dobu před tím i potom snažili ukazovat, že ten režim, který tady je, není zrovna ten, který by tady být měl, že bychom si přáli něco jiného. A po tom roce 89 samozřejmě dcery, myslím, velmi dobře pochopily, oč šlo a řekl bych, že i z té předchozí doby měly jistý rodinný vklad v tom smyslu, že jsme nikdy nechválili přehnaně soudruhy, poslouchali jsme občas takové ty rušené stanice a takže řekl bych, že dcery ma…, moje dcery mají o listopadu 89 i o té době před ním a potom docela jasno.

V posledních dnech jsme právě spíše bilancovali, jak se změnila společnost, politika, ekonomika za poslední čtvrtstoletí. Možná bych to otočila a zeptala se vás, pane profesore Drahoši, možná úvaha nebo přání, jak vidíte to další čtvrtstoletí? Co byste si možná i přál, nebo očekával od něj?

No, tak nejsem prognostik, takže těžko mohu předvídat, jak to bude vypadat za dalších 25 let. Já, já bych si přál, aby ta společnost, která, jak jsem řekl, je, je v zásadě demokratická, máme demokratické instituce, máme standardní politické, politický systém, tak aby ta společnost přece jenom dozrála k tomu, co jsme naivně očekávali v tom roce 89. To znamená, tenkrát jsme měli takovou představu, a já si na to dobře vzpomínám u sebe, že přeskočíme nějaká ta vývojová stádia toho raného kapitalismu, nebo té, té raně demokratické společnosti a že ty instituce se usadí, lidé budou jiní, „lepší“ a bohužel ten vývoj ukázal, že v historii nelze některé etapy přeskakovat. Že prostě lidi musejí dozrát. Teď to řeknu velmi brutálně, ale některé generace musejí vymřít, zmizet a i ti mladí, kteří ten 89. rok třeba ještě vůbec nezažili, tak samozřejmě jsou ovlivňováni tím okolím a není to prostě proces přímočarý. Takže já bych si přál, aby za těch 25 let, on se změní také svět kolem nás, aby za těch 25 let jsme si nemuseli zase říkat: no jo v tom roce 2014 tenkrát, když tam ti studenti zase na Albertově demonstrovali, nebo protestovali, tak se toho mnoho nezměnilo od té doby.

Jeden z prvních komentářových ohlasů přináší Petr Honzejk v Hospodářských novinách.

Co se zatím dá říci: Jiří Drahoš by funkci prezidenta zřejmě po všech stránkách zvládl. A je pravděpodobné, že po provokujícím Miloši Zemanovi by jeho prezidentství působilo na českou společnost jako uklidňující hojivá mast. Otázka je, jestli o ni česká společnost stojí, a pokud ano, zda se nakonec nebude přece jen ohlížet po atraktivnější značce než „Jiří Drahoš“.