Klíčové milníky politické kariéry Bohuslava Sobotky – od sci-fi po poraženého premiéra

By , in Česko on . Tagged width:

22. března 2018 skončila politická kariéra bývalého premiéra Bohuslava Sobotky. Byla jedna z nejdelších v české politice – angažoval se už v roce 1989 při zakládání sociální demokracie na jižní Moravě. Prošel od komunálních základů až po nejdůležitější exekutivní post v zemi. Podívejme se na ty nejdůležitější momenty, které ji provázely, protože dobře ilustrují dění nejen v sociální demokracii, ale v celé zemi.

 

Vstup do sociální demokracie

Známá legenda praví, že Bohuslav Sobotka jel v roce 1989 na sraz fanoušků sci-fi a po cestě se zastavil na obnovovacím sjezdu české sociální demokracie. Jako ročník 1971 byl prý mezi členy zdaleka nejmladší. V politice tak strávil celý svůj dospělý život, což mu kritici předhazovali v nesmyslném argumentu, že nikdy nepracoval“, který dobře ilustruje zdejší obecně nezralý vztah k politice, která je jednou z nejtěžších a nejnáročnějších profesí (Sobotka vedle toho jistou dobu paralelně pracoval v advokacii).

Rodinné zázemí a začátky hezky ilustruje rozhovor s jeho sestrou zarcelou Sobotkovou, v němž jsou k dispozici i fotografie z mládí.

 

Vzestup a pád a vzestup Miloše Zemana

Bohuslav Sobotka patřil k těm mladým (vlastně Mladým) sociálním demokratům, kteří pomohli v roce 1993 ke zvolení předsedou strany Miloši Zemanovi. V roce 1996 se stává poslancem, kde to o pět let později dotáhl na předsedu poslaneckého klubu. S Milošem Zemanem se ideově rozchází v roce 2001 a společně s Vladimírem Špidlou a Stanislavem Grossem patřil k poslancům, díky nimž Zeman nebyl zvolen prezidentem v roce 2003, což jim nikdy nezapomněl.

Právě události z roku 2003 měly zásadní podíl na podobě čtyřletého vztahu mezi prezidentem Zemanem a premiérem Sobotkou. Ten byl po celou dobu ze strany prezidenta živen pomstou, od tzv. lánského puče po parlamentních volbách 2013 až po ponižování premiéra při hůlčičkové scénce na Hradě v roce 2017. Navzdory korektnímu přístupu premiéra prezident v jejich vztahu systematicky překračoval obvyklé hranice i hranice dobrého vkusu. Sobotka v tomto vztahu nedokázal najít odpovídající silnou polohu, jednak nechtěl znejisťovat instituci premiéra, jednak musel počítat se stranickým zázemím ovlivněným početným Zemanovým táborem a podléhajícím stockholmskému syndromu – sociální demokracie se ze Zemanova vlivu nedokáže vymanit, přestože jí prokazatelně dlouhodobě a úspěšně škodí.

 

Ministrem financí a rekordní růst i schodky

Bohuslav Sobotka byl ministrem vlády od roku 2002 do roku 2006 pod třemi předsedy vlády – Špidlou, Grossem a Paroubkem.

„Z doby po nástupu do funkce je znám jeho výrok o nereálnosti předvolebních slibů ČSSD: „Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí.“

Sobotka je kritizován za to, že navzdory ekonomickému růstu vedl dramaticky schodkové rozpočty, což však přispělo k tomu, že na konci jeho období v roce 2006 byl růst relativně nejvyšší v celé historii České republiky na úrovni 7,1 %. Stejně tak došlo ke snížení veřejného dluhu v poměru k HDP. Sobotka také významně snížil sazby daně z příjmů jak u právnických, tak u fyzických osob.

 

Kauza poslaneckých náhrad

Dalším stigmatem se stala skutečnost, že si na nový byt koupený v roce 2009 našetřil mimo jiné i z poslaneckých náhrad. Kauza byla do značné míry umělá, protože náhrady byly a jsou mezi poslanci obecně vnímané jako doplňkový příjem, Sobotka rozhodně nebyl a není výjimkou, zákon byl v tomto ohledu nadefinován pružně a k jeho porušení nedošlo, u Sobotky jako jednoho z mála však byla prokázána přímá vazba mezi získanými pěnezi a konkrétní investicí, a tak se politickým soupeřům tato jednoduchá a srozumitelná kritika dobře hodila (i takovému Andreji Babišovi, který z veřejných rozpočtů získává násobně vyšší příjmy).

 

Radek Pokorný jako tajemný muž v pozadí

S Bohuslavem Sobotkou je pravidelně spojován jeho dlouholetý přítel advokát Radek Pokorný. O jejich blízkém vztahu, který začal už na gymnáziu (Sobotka u Pokorného také pracoval v advokátní kanceláři (1999-2001), se zvláště v posledních letech napsalo mnoho spekulací, ovšem málokterá dokázala získat nějaké hmatatelné konkrétní obrysy. Toto psal Jakub Kalenský:

Sobotka s Pokorným se přitom v začátcích své kariéry setkali jako soupeři. Pro Zemanovo zvolení předsedou v roce 1993 byla klíčová podpora Mladých sociálních demokratů. Sobotka tehdy po boku Karla Březiny patřil mezi spojence budoucího premiéra a prezidenta, Pokorný byl naopak už tehdy proti Miloši Zemanovi.

„I v době, kdy jsme stáli na opačných stranách barikády, se choval slušně, takže náš vztah to nenarušilo,“ popisuje Pokorný. Zákulisní informace, že má na rozhodování premiéra podstatný vliv, označuje za pomluvy. „Nejsem žádný jeho pravidelný poradce, na Úřadu vlády jsem za jeho vládnutí nikdy nebyl. Slávek Sobotka je v první řadě můj kamarád, už pětadvacet let.“

Faktem zůstává, že se obě jména objevují u společných témat, Sobotka na politické straně, Pokorný ve službách klíčových hráčů byznysu (Zdeňka Bakaly nebo Andreje Babiše nebo Antonína Koláčka). Pokorného jméno se objevuje u řady kontroverzních kauz, ve kterých politické rozhodování hrálo roli, proto je označován za jednoho z nejvlivnějších hráčů v pozadí, jak přibližuje text České televize nebo server Neovlivní.cz, který z něj učinil dokonce zákulisního hráče č. 1.

V době premiérského působení Sobotky lze Pokorného jméno najít u aktivit čínské společnosti CEFC, kterou jako advokát zastupoval a připravoval její smlouvy v období, kdy česká politická reprezentace zásadně podporovala expanzi čínských aktivit v České republice.

 

Kauza OKD

Jednou z kauz, u níž se objevují jména Pokorný a Sobotka najednou, je privatizace OKD. Tři písmena této zkratky se nalepila na premiéra s velkou přilnavostí. Jako jednoduchého zpochybnění kauzu využívaly v rostoucí intenzitě političtí soupeři, především Andrej Babiš, ale také Tomio Okamura nebo Piráti, navíc nadále probíhá soudní řízení, v němž Sobotka vystupoval jako svědek. Sobotkovi je dáván za vinu nevýhodný prodej firmy do rukou Karbon Investu, který obratem prodával Zdeňku Bakalovi, jenž mimo jiné následně nedodržel svůj příslib prodeje OKD bytů do rukou stávajících nájemníků za netržní cenu.

Přitom zásadnějším krokem ve vztahu OKD ze strany státu než prodej minoritního podílu byla ztráta státní majority, ovšem paradoxně ani Václav Klaus ani Miloš Zeman dnes podobným stigmatem jako Sobotka netrpí. Historii přibližuje Euro:

Ilustrujícím je privatizace OKD, kdy se v současnosti řeší pouze prodej minoritního podílu státu v roce 2004. Tento prodej za skutečně podhodnocenou cenu šel bezpochyby přes ruce Bohuslava Sobotky, ale řízen byl především Stanislavem Grossem, tehdejším předsedou vlády a osobním přítelem nynějšího ministra financí Babiše. Jenže kauza OKD vznikla o zhruba osm let dříve, kdy na přelomu let 1996 a 1997 proběhla divoká incestní privatizace jak OKD, tak Mostecké uhelné.

A role Radka Pokorného? Jak psalo Neovlivní.cz v roce 2015:

Loni vyšlo najevo, že ve stejné době, kdy Sobotka coby ministr financí připravoval prodej dolů, Pokorný pracoval pro budoucího kupce a současně poskytoval rady státu, jak přesvědčit Evropskou unii, že privatizace byla v pořádku.

Sám Radek Pokorný takové tvrzení odmítá: “Nikdy jsme pro český stát nepracovali, což platí i pro příběh OKD”.

 

Lánský puč

Po volbách v roce 2013 se 26. října 2013 konal tzv. lánský puč, při němž se vrcholní představitelé ČSSD domlouvali s prezidentem Zemanem na konci Bohuslava Sobotky v čele ČSSD. Zákulisní hra byla odhalena legendárním rozhovorem Michala Haška v Interview ČT24, kdy na otázky Daniely Drtinové akci jedenáckrát popřel. Tato lež znamenala jeho pád a Sobotka díky tomu naopak psychologicky posílil, Andreji Babišovi v té chvíli také nezbývalo nic jiného než vsadit na Bohuslava Sobotku, který nakonec získal post premiéra (vice v našem starším textu Sobotka s Babišem si byli souzeni). Stejně tak Sobotka neměl jinou možnost, než sestavit očekávanou vládu s ANO, protože alternativou byly jen pravicové nebo extrémistické strany, ani jednu z možností by veřejnost nepochopila a neakceptovala.

Sociální demokracie se prozemanovského křídla zbavovala jen velice obtížně a pomalu, premiér byl neustále mezi mlýnskými kameny a zvolil taktiku pomalého manévrování namísto razantní volby jednoznačného směru. Největší oslabení prozemanovců přišlo teprve před rokem, jak jsme psali v textu Zapalte ohně! Prozemanovská ČSSD vypouští bazének, ovšem liberální sázka nebyla dotažena do konce, Sobotkovi nevyšel tah s ohlášeným odchodem a rošádou v čele strany, naopak po prohraných volbách 2017 je liberální křídlo sociální demokracie na dně a opět posilují prozemanovští hráči, kteří jsou, zdá se, připraveni posoužit Andreji Babišovi jako fíkový list jeho vládě.

 

Premiér a jeho pád

Bohuslav Sobotka je po Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi jediným premiérem, kterému se podařilo v čele vlády vydržet po celé volební období, byť na konci už s ohlášeným odchodem z čela strany. Byl v nesmírně obtížné situaci, protože schody od Strakovy akademie mu systematicky mazali jak prezident Zeman, tak koaliční partner Andrej Babiš, který si v čele ANO a ministerstva financí dokázal přivlastnit všechny úspěchy vlády, zatímco vše špatné a nefunkční úspěšně házel na premiéra a sociální demokracii. Tomuto tlaku dokázal Sobotka vzdorovat tichým, klidným stylem bez emocí, který byl jistě funkční z hlediska stability politické situace, na druhou stranu však po tímto tlakem prošla řada nesprávných, slabých či nepřesvědčivých rozhodnutí.

Například došlo k porušení pravidel pro jmenování členů vlády, k němuž bylo třeba čisté lustrační osvědčení, které Andrej Babiš nemá. Nejdříve ho požadoval i prezident Zeman, následně však Babiše ministrem jmenoval, pročež za toto jmenování Sobotka dostal dokonce i pokutu. Sobotka také otálel po kauze Čapí hnízdo a Andreje Babiše navrhl k odvolání až kvůli následné kauze korunových dluhopisů. Sobotka v zájmu stability situace polykal mnoho dalších urážek, zesměšňování i kontroverzních kroků a nejspíše sázel na to, že postupem času se i voličům začnou otevírat oči a že slušnost je víc než nekompromisní boj o moc.

K vlastní smůle však on sám před voliči pod tímto dvojím tlakem působil slabě, nepřesvědčivě a nerozhodně, navíc tuto interpretaci pomohla posilovat i prozemanovská či probabišovská média. Sobotka neuměl efektivně vzdorovat navzdory některým silným momentům, kdy sebral odvahu i rozhodnost vymezit se či nabídnout alternativu (viz například jeho prodemokratický projev při 17. listopadu 2015, zatímco Zeman v ten den zpíval hymnu s Konvičkou).

I ostudná chvíle prezidenta Zemana, kdy na premiéra hulákal s mávající hůlkou v ruce, byla řadou voličů vnímána jako selhání premiéra Sobotky, přestože vývoj událostí měl svou logiku, která tváří v tvář nesmyslnému chování dvojice Zeman x Babiš dávala smysl, ale premiér ji před veřejností nedokázal přesvědčivě vysvětlit a obhájit.

V roli premiéra také umožnil Andreji Babišovi, aby ve svých aktivitách dál posiloval svou moc, aby si pohlídal obchodní aktivity svých společností (pokračující zemědělské dotace apod.). Přestože byl schválen děravý a ve své podstatě jen symbolický zákon o tom, že vládní představitelé nemohou vlastnit rozhodující podíly v obchodních společnostech, i tento krok se podařilo obrátit proti premiérovi. Podobně nedůsledně pokryl některé aktivity Miloše Zemana či se proti nim nedůsledně vymezil v zájmu uklidnění situace – viz kontrasignace při udělování státních vyznamenání problematickým osobnostem.

Přesto nikdy nezpochybnil naši pozici v rámci euroatlantických struktur a dodržoval demokratická pravidla hry, což se bude zvláště s odstupem hodnotit jako jedna z nejcennějších hodnot.

 

Prohlášení čtyř

Zřejmě nejostudnější moment Sobotkovy vlády, jakkoliv se pro něj možná dá najít nějaké vnitřní vysvětlení, se stalo podepsání Prohlášení čtyř nejvyšších politických představitelů České republiky 18. října 2016. Jedná se o nejdevótnější ujištění o slabém postavení vůči mocnému a stále nedemokratickému režimu, jehož obchodní a politické aktivity (a obchodní aktivity části tuzemské podnikatelské špičky) se současná politická reprezentace rozhodla zaštiťovat a prosazovat:

Jako nejvyšší ústavní činitelé České republiky chceme společně zdůraznit, že naše země při naplňování své dlouhodobé politiky vůči Čínské lidové republice vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.

Vztahy obou našich zemí a jejich výrazný rozvoj v posledních letech považujeme za velmi přínosné a užitečné pro obě strany a jsme přesvědčeni o tom, že je v zájmu České republiky tyto vztahy i nadále intenzivně rozvíjet. Osobní aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky a považovali bychom za nešťastné, aby takto byly kýmkoliv vnímány.

Prezident České republiky Miloš Zeman
Předseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jan Hamáček
Předseda vlády České republiky Bohuslav Sobotka

Gesto vzniklo v návaznosti na setkání ministra kultury s dalajlámou. Někteří političtí reprezentanti jako ministr zahraničí Zaorálek říkali, že šlo o porušení předchozí dohody uvnitř vlády ze strany ministra Hermana, který se s ním měl původně sejít jen neoficiálně, to však obsah neomlouvá. Zvláště aktuální vývoj, kdy byl prezidentův čínský poradce zatčen a Hrad ve věci postupuje jako naprostý amatérský aktér, jak jsme psali v článku Z geopolitické strategie prezidenta Zemana nezbylo už vůbec nic, ještě víc ukazuje, jak zbytečné, hloupé a nesmyslné gesto toto nedůstojné prohlášení bylo.

 

Konec

Po oznámeném konci Bohuslava Sobotky v politice zní politickou krajinou většinově, i od jeho velkých politických soupeřů na opačné straně ideového spektra, jednotný hlas uznání za jeho snahu, slušnost, korektní a férové jednání a držení daného slova. Výjimkou byl premiér v demisi Andrej Babiš, který s úsměvem a viditelným pocitem zadostiučinění odmítl rozhodnutí komentovat s tvrzením, že „by nebyl objektivní“, dále Tomio Okamura nebo komunistický poslanec Jiří Skála.

Sám Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Deník.cz ohlašuje razantní zlom v kariéře a komentuje svůj pohled na to, jestli by sociální demokracie měla jít do vládní spolupráce s hnutím ANO. A otevřeně říká, že v případném vnitrostranickém referendu bude hlasovat proti.

 

Čtěte dále:

Umíme nechtít, neumíme chtít – proč demokratické strany prohrávají současnost

Sledovat bezradnost demokratické scény tváří v tvář predátorům není hezká podívaná. Hra byla v klíčových bitvách prohrána dvakrát a závěr je jasný – většina populace otevřeně sází na popření polistopadového systému. Vyvěsit bílý prapor kapitulace? Možná už je čas. Ale naděje umírá poslední a není třeba to urychlovat. Tohle je deset důvodů, proč dle mého demokratické strany prohrávají současnost. Něco je zřejmé, něco méně, něco lze napravit relativně snadno, něco hůř. Ale demokratické strany mají morální povinnost zkusit to zachránit, i když se to zdá dnes nemožné, jinak můžou skončit rovnou. Už kvůli těm desítkám tisíc lidí na náměstí, už kvůli stovkám tisícům voličů, kteří doufali, že to dopadne jinak. Už proto, že část příčin mají na svědomí a pořád chtějí být u toho. A pokud u toho dnes ještě chtějí být, pak to nemá cenu jinak než službou a odhodláním.

Z geopolitické strategie prezidenta Zemana nezbylo už vůbec nic

Několik událostí z posledních dnů se stalo konečným potvrzením toho, že koncepce zahraničních aktivit prezidenta Zemana zcela selhala, pokud vůbec nějaká existovala. Je to smutné vysvědčení pro hlavu státu, jejímž úkolem je mimo jiné „zastupovat stát navenek“, zvláště uvážíme-li, že se právě nachází na začátku svého dalšího pětiletého mandátu.