Končí první česká republika?

By , in Česko Společnost on . Tagged width:

Pokud si člověk není jist, co se právě děje nebo proč, může mu pomoci povznést se nad pěnu dní a sáhnout po větším nadhledu pro sledování společenských procesů a proměn. A tak při hlasování o důvěře menšinové vládě Andreje Babiše a finiši prezidentských voleb přijde vhod zasazení těchto aktuálních událostí do širšího kontextu, jak na několika místech nedávno nabídl teoretik a sociolog práva Jiří Přibáň. Ten tvrdí, že právě teď nejspíše dochází ke konci tzv. první české republiky, tedy režimu vzniklého v roce 1993 po rozdělení Československa, a k nastolení nového systému založeného na nové legitimitě. Přibáň tento proces dokonce nazývá počátkem možného ústavního převratu.

Jiří Přibáň tuto charakteristiku vysvětluje ve svém dlouhém eseji Proměna režimu? (zatím s otazníkem), kterou napsal pro Salon Práva a k dispozici je na Novinkách. Za symbolický zlom označuje jmenování menšinové vlády Andreje Babiše předurčené k nezískání důvěry, o níž se právě dnes hlasuje v Poslanecké sněmovně:

Představa, že by změna režimu byla náhlá a nahodilá, je stejně směšná jako probuzení Řehoře Samsy. Přesto však můžeme říct, kdy začala – jmenováním vlády Andreje Babiše bez toho, že by tato vláda měla předem vyjednanou podporu pro hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně. (…)

Dnešní situace je ale odlišná v tom, že premiér Babiš i prezident Zeman zároveň deklarovali, že tato vláda bude vládnout dlouhodobě i tehdy, pokud důvěru ve Sněmovně nezíská.

Premiérovo heslo Budeme makat, i bez důvěry se rovině ústavního inženýrství již vymyká, protože jde o nabídku uzavřít novou společenskou smlouvu, ve které se současný ústavní režim a jeho procedury mohou nechat „chcípnout“, protože namísto legitimity získané v parlamentu si tato vláda jde pro legitimitu rovnou k lidu.

Přibáň vysvětluje, proč zrovna v českých podmínkách může mít podobný postup pozitivní odezvu.

Paradox české politiky spočívá ve vytvoření samostatného státu pro nesamostatný národ, který se upíná k autoritám i v republikánském režimu tak, jako kdyby se jednalo o monarchickou moc. Namísto politiky jako povolání bohužel značná část společnosti dodnes vnímá politiku jako poslání, a proto je z jejího reálného provozu permanentně a předem zklamaná. (…) Nejde jen o touhu proměnit veřejné na soukromé a z ústavních činitelů si udělat tatíčky. Je to sen o konci politiky, protože v jejím konfliktním světě se nemůžeme zabydlet. Proto raději volíme nepolitická řešení nabízená nejrůznějšími inženýry, kteří se namísto politických ústav raději chlubí spravováním lidských kapes a duší.

Tyto znepokojivé sny nás vedou k touze přimknout se k tomu, kdo nás vysvobodí od politiky. A Andrej Babiš skutečně předložil občanům novou společenskou smlouvu, která je slibuje zbavit politiky a ustavit novou technokratickou vládu. Ta se už nebude řídit politickými idejemi, ale nepolitickými principy maximálního zisku a účelnosti. Pro takovou vládu je dodržování ústavy nebo základních práv jen podružností, ne-li přímo zátěží, které je třeba se zbavit. Jejím hlavním cílem je totiž sociální reforma a normalizace poměrů.

Heslo Budeme makat, i bez důvěry je proto faktickým vyhlášením počátku ústavního převratu v zemi, kterým se ohlašuje možný konec první české republiky.

Zajímavé je, že tento způsob uvažování v českých podmínkách není ničím novým. Server Manipulátoři.cz připomenul text Karla Čapka Všechno bude jiné, jenž popis příslibů nového a prodej snů naivnímu lidu popisuje výmluvně už v roce 1935, kdy se už zvedala síla, která měla za chvíli smést demokratické režimy kolem sebe.

To dětinské očekávání, že změní-li se osoby, bude všechno na světě jiné a lepší, má svůj protějšek v dětinsky zklamaném pocitu, že všechno, co je, je špatné. Jak vidět, kolísá politické vědomí lidí mezi naprostým pesimismem vůči přítomnému stavu a bezuzdným optimismem vůči tomu, co přijíti má. To dvoje patrně souvisí; proto každá demagogie v první řadě hledí dokázat, že všechno, co se přítomně v tomto slzavém údolí děje, je samá lumpárna, zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, tím bujněji kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik, a přece ještě pořád účinný; pokud jde o tu naivní i o tu chytráckou lidskou náturu, nelze bohužel nikdy očekávat, že “po volbách bude jiná”.

Neboť lidé chtějí jednou za šest let nejasně sice, ale nadšeně uvěřit, že “všechno bude jiné”. Nežádají, aby se jim jasně řeklo, co bude děláno jinak a jak to má být děláno; žádný program, ale jenom víra; žádné konkrétní úkoly, ale docela prostě a obecně “všechno”. Za šest let budou ochotni slyšet znovu, že “všechno bude jiné”. Patrně by se rozmrzele bránili, kdyby někdo na nich chtěl, aby svou práci dělali jinak a líp; ale hlasovat pro to, aby “všechno” bylo jiné, to je vzrušuje téměř příjemně. Divná je lidská nátura.

K naději, že “všechno bude jiné”, není ani nutné přijít s novým světovým názorem, s návrhem nového řádu věcí a tak dále; není to víra v myšlenky, plány a programy, nýbrž víra, že věci se změní, vymění-li se lidé. A tu kupodivu není ani třeba, aby přišli zbrusu noví lidé; mohou to být omšelí veteráni politického řemesla, staří a vyprubovaní praktikové, kteří ve své bohaté minulosti nikterak neoplývali novými ideami nebo ohněm reformátorským; bývají to velmi opotřebovaná košťata, která zvěstují nový pořádek, ale to zdá se lidem nevadí; lidé nestojí o nové myšlenky, ale o jiné tváře.

Když se vrátíme k Přibáňovi, tentokrát do rozhovoru vedeným Karlem Hvížďalou na Aktuálně.cz (odkaz vede na jeho druhý díl), zjistíme, že ani po Čapkově éře a po druhé světové válce se nic nezměnilo. Přibáň stejným mechanismem zklamání a touze po novém vysvětluje i ústavní změnu po roce 1948, resp. 1946.

Současně s tím však k popularitě komunistické strany přispěl i další tradiční prvek naší politické kultury, a to základní nedůvěra ve stát, veřejné instituce a politiku jako takovou. Nezapomínejme, že totální politická mobilizace bolševické revoluce byla současně prezentována jako historická a sociální nutnost, protože tato událost jen naplňovala absolutní normu zákona dějin, o kterém marxisté tvrdili, že ho objevili, a proto mohou být také jeho svrchovanými a jedinými interprety a uskutečňovateli. Absolutní politická událost, jakou je revoluce, je tak legitimizována slibem, že je také současně koncem politiky. Českému voliči se tak nabídlo vysvobození od politiky, které tradičně nedůvěřoval.

Myslím, že tento příslib vykoupení společnosti z její politické existence a možnost představovat si, že jsem jen pasivním účastníkem velkolepého historického zápasu, který už je předem rozhodnut, byl pro legitimitu komunistické strany zrovna tak důležitý jako tradičně rovnostářské hodnoty moderního českého národa.

Tentýž mechanismus nachází svou ozvěnu i dnes.

Andrej Babiš skutečně předložil občanům novou společenskou smlouvu, ve které se zavazuje zbavit je politiky jako takové s tím, že ji nahradí technokratickou vládou, která se nebude řídit ideologií, ale zdánlivě nepolitickými principy maximálního zisku a účelnosti.

A aby byl obrázek kompletní doplňme ještě charakteristiku z jiného Přibáňova textu na Novinkách Mocenské duo Zeman–Babiš by nás odsunulo na evropskou periferii:

Politická hnutí jako ANO nejsou nebezpečná ani tak kvůli populismu, protože ten byl vždy součástí demokracie. Nebezpečný je jejich antipolitický program, který z politiky dělá jen byznys, a s tím úzce spojená organizace, která je založená na vůdcovském principu bez vnitřní demokracie, (…) neomezeného vůdcovství, pro které demokratická rozprava je jen žvanírna a jakýkoli kompromis znakem slabosti a prohry. Namísto pluralitní diskuse je politický program jen výsledkem podnikatelského zájmu. V něm se s veřejností zachází jako se spotřebitelem a s mocí jako s kapitálem, který je třeba rozšiřovat až k absolutní hranici.

Rizika spojená se stranami a hnutími typu ANO mají proto mnohem obecnější povahu a zdaleka se netýkají jen ČR. Nový styl vůdcovské politiky se v různých formách projevuje po celém světě, od Turecka nebo Ruska přes Indii a Filipíny až po Francii a Spojené státy.

 

Čtěte dále:

Země bez pravidel

Ruku v ruce s tím jde stále větší připravenost přizpůsobit se neexistenci pravidel hry a sloužit rozmarům rozhodčího nebo těch, co si zaplatili výhru v zápase. Normalizace ducha přichází, když se nenormální stane normálním a většina se absenci pravidel pod tlakem či z vypočítavosti přizpůsobí – už je na to nějakou chvíli mentálně připravena a jak ukázaly parlamentní volby, dokonce to vítá.

V čem je zrada přímé demokracie

Stále silněji se ve společnosti prosazuje představa, že přímá demokracie v podobě referenda je tím nejvhodnějším nástrojem pro rozhodování společnosti s nejvyšší mírou legitimity. Vždyť co může být věrohodnějšího, než když se k věci mohou vyslovit úplně všichni? Že v téhle svůdné představě spočívá velká zrada, si ovšem uvědomuje málokdo. Naštěstí argumenty pro odmítnutí přímé demokracie jako svatého grálu existují a jsou přesvědčivé.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn