Neratov: Střecha víry a naděje

Příběh o vzkříšení zborceného kostela v Neratově a celé vesnice pod ním zní téměř k neuvěření. Ale pak přijedete na konec světa za hřebenem Orlických hor, stojíte uprostřed strohých stěn svatostánku a zadržujete dech. Nad hlavou se klene moderní střecha, kterou drží dřevěné trámy a kovové spoje, a jejím středem vedou skleněné desky ve tvaru obřího kříže. Celou délkou kostela přímo dovnitř shlížejí nebesa. Dojme to i ateistu.

Dech to bere už proto, že jde o výjimečně promyšlené, chytré, moderní a citlivé architektonické řešení, a ty se v Česku nehledají snadno. Nová konstrukce střechy byla přiznaně postavená jako kontrast a překonání starých ran minulosti (kostel utrpěl zásah v druhé světové válce a během totality měl být zdemolován, více viz fotogalerie), jako útěcha a náplast, jako přijetí a smíření, jako obnovená a znovunalezená cesta ke světlu a k naději povznášející nad zranění, bolest a zánik. A není to jen symbol, v Neratově se skutečně stal a pořád děje zázrak. Kostel nepotřebuje zahlcovat bohatou výzdobou, barokní andělíčky a zlacení dávno odnesl čas, visí tu jen působivý kříž s vyřezaným stínem zmizelého Ježíše, kovový reliéf Panny Marie, jíž je kostel zasvěcen a dál zbývá už jen ticho a mlčení a rozjímání. A také otevřenost a důvěra – duchovní i skutečná – kostel se nikdy nezavírá a poutníkům nabízí útočiště nepřetržitě.

Pod klenbou z nebe jsem si vzpomněl na Zeffireliho film Bratr slunce, sestra luna o svatém Františku z Assisi. Ten ve filmu objeví ruiny kostela a spolu se svými následovníky se pustí do jeho opravy. Faráři Josefu Suchárovi s rodinou Němcových se v Neratově podařilo něco podobného.

Před třiceti lety tu trvale žili dva, obyvatelé. Dnes komunita kolem celé vesnice přitahuje stovky lidí, pomáhá nemocným, slabým a potřebným, a inspiruje dokonce tak mocně, že příběh faráře, který s myšlenkou záchrany kostela přišel, hraje i ve výpravné reklamě velké finanční instituce. Zároveň jde o tu nejlepší reklamu na církev jako takovou, stojící na straně těch, co jiné zastání těžko hledají. Není divu, že právě Josefa Suchára jmenoval prezidentský kandidát Michal Horáček mezi těmi, jimž by v případě svého zvolení rád předal státní vyznamenání.

Zatímco kardinál Duka před volbami volal, aby se vláda vrátila do rukou “umlčované většiny”, v Neratově nacházejí svůj smysl života pokornou službou těm, kteří by jinak žádný hlas neměli. Jeďte se tam podívat. Být svědky zázraku naplňuje nadějí. A ta je v těchto podivných časech dost potřeba.

P. S. Kdyby v Praze byli stejně chytří jako neratovští, pustí se do obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí velkorysejším a rafinovanějším způsobem. Jak jsme psali v textu Přesně před 99 lety strhli mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Má smysl ho dávat zpátky?, jedním z návrhů byla myšlenka vztyčit sloup v podobě přiznaně padajících fragmentů, jako vědomé přiznání starých jizev, jako věčnou připomínku historie, kterou už dnes po sto letech dokážeme přijmout a povznést se nad ni a nad konfrontace, které symbolizovala a které bohužel dodnes stále vyvolává. Škoda, že Praha není Neratov.

Čtěte dále:

Příběh vzkříšení Neratova (Česká spořitelna)

Vesnice Neratov vstala z mrtvých. Farář a jedna rodina jí vrátili život (iDNES.cz)