Nositelka Nobelovy ceny míru obviňována z omlouvání genocidy

By , in Zahraničí on . Tagged width:

Převážně buddhistický Myanmar/Barma se zhruba milionovou muslimskou menšinou Rohingů na západě země (Arakanský stát, nověji se mu říká Rakhinský) se stala dějištěm velkého etnického konfliktu se stovkami tisíc uprchlíků. Rohingové jsou dlouhodobě ostrakizováni, jsou popírána jejich občanská i lidská práva a z více než 130 národnostních menšin v zemi jsou jediní, jimž je odpírán jakýkoliv status (Spojené národy je označují za nejpronásledovanější menšinu světa). Dnes jsou ze země vyháněni, jsou jim vypalovány vesnice a dochází i k zabíjení stovek lidí. Do sousední Bangladéše, mimochodem jedné z nejchudších zemí světa, uprchlo už 400 tisíc lidí. V čele země stojí prezident, ale post odpovídajícímu premiérské pozici drží nositelka Nobelovy ceny míru z rkou 1991 (tu získala mimo jiné na návrh Václava Havla) Aun Schan Su Ťij. Ta je dnes obviňována z omlouvání etnických čistek, genocidy a krutého násilí.

Západní média s prodlužujícím se konfliktem a jeho viditelnými důsledky přinášejí stále více obvinění této bývalé disidentky a vězenkyně svědomí (od roku 1989 do roku 2010 byla s přestávkami držena v domácím vězení, byla jí během té doby nabídnuta svoboda, pokud odejde ze země, ale odmítla). V roce 2015 její strana vyhrála volby, proto je pochopitelné, že se odpovědnosti za tragické události nemůže zbavit, přesto někteří upozorňují na to, že její manévrovací možnosti jsou omezené mimo jiné kvůli přetrvávající extrémně silné pozici armády. Z obavy před náladami většinové společnosti, které by se mohly stát záminkou k vojenskému puči, prý volí spíše zdrženlivou či popírací taktiku.

Například Anne Applebaumová v The Washington Post klade osud Su Ťij do řady podobných životních trajektorií bývalých disidentů, kteří se stali vládci – a poukazuje na to, že většina z nich skončila svou politickou kariéru s mnohem menším respektem, než jemuž se těšili ve chvíli, kdy byli ze dna vězení či útisku vyzdviženi do čela svých zemí.

She is also the most visible politician in a state whose public institutions and popular mentality were formed by many years of autocracy and dictatorship — a state where the military and police, though now further back in the shadows, still hold an enormous amount of economic and political power, controlling companies and land as well as ministries and armies. In this sense, she has much in common with other politicians and activists who led authoritarian or totalitarian countries during a transition to democracy: Nelson Mandela in South Africa, Lech Walesa in Poland, Boris Yeltsin in Russia, Patricio Aylwin in Chile, Vaclav Havel in Czechoslovakia, Corazon Aquino in the Philippines, just to name a few.

Though very different, all of them faced the same structural problem: how to instill tolerance for democratic debate, freedom of speech and the press, respect for judicial independence and the rule of law in countries that were unused to these things or had never had them. All of them had rocky moments or faced coup attempts or corruption scandals. Some of them had some success. Others failed, and no wonder: Democratic values can take generations to instill — or can, as we have seen in the United States, grow rapidly weaker even in countries that have had them for generations. All of those democratic heroes — with the possible exception of Mandela, who retired early — wound up with vastly diminished reputations.

V The Guardianu se dokonce objevil osobně laděný komentář George Monbiota, který vyzývá k odebrání Nobelovy ceny míru, protože si ji Su Ťij už nezaslouží, resp. hodnoty této ceny popírá (ostatně není první z dlouhého seznamu laureátů, u níž dochází k podobným kontroverzím).

Few of us expect much from political leaders: to do otherwise is to invite despair. But to Aung San Suu Kyi we entrusted our hopes. To mention her name was to invoke patience and resilience in the face of suffering, courage and determination in the unyielding struggle for freedom. She was an inspiration to us all.

None of this is forgotten. Nor are the many cruelties she suffered, including isolation, physical attacks and the junta’s curtailment of her family life. But it is hard to think of any recent political leader by whom such high hopes have been so cruelly betrayed.

Monbiot tvrdí, že navzdory všem okolnostem, které limitují akceschopnost Su Ťij, její mlčení či popírání míry násilí a útlaku vůči Rohingům neobstojí před žádnou polehčující okolností (ještě v dubnu Su Ťij v ojedinělém rozhovoru pro BBC rozhodně popírala, že by šlo o etnické čistky – viz ukázka konkrétní pasáže v The Guardian). Na denním pořádku jsou hrozivé scény podřezávání či upalování dětí i dospělých před jejich vlastními rodinnými příslušníky, znásilňování v masovém měřítku, hromadné popravy učitelů, nálety helikoptérami, odkud vojáci náhodně kropí vše pod sebou ze samopalů a další nepochopitelná zvěrstva (před několika dny obletěla svět fotografie zoufalé matky, jíž se utopilo 40 denní nemluvně při útěku ze země, když se jejich člun převrátil jen několik metrů od bangladéšských břehů – viz také další fotografie uprchlíků). Monbiot vedle těchto hrozivých události připomíná slova samotné Su Ťij u příležitosti získání Nobelovy ceny, v němž volala po tom, že utrpení nemůže být přehlíženo.

Přičemž nejde jen o její pasivitu – Su Ťij žádala vyslance Spojených národů, aby utiskovanou skupinu nenazýval Rohingové, protože z hlediska země nemají žádnou identitu, její vláda odmítá zástupce mezinárodních organizací, a dokonce brání v potravinové či zdravotnické pomoci uprchlíkům, vydává zprávy aktivně a lživě popírající případy násilí. Monbiot tvrdí, že Su Ťij popírá Rohingům přesně to, čeho se dovolávala ona sama jako oběť vládnoucí barmské junty a že tím důvodem nejsou nějaké větší cíle, na jejichž oltář nezbývá než přinést tyto oběti, ale udržení u moci. A připomíná, že Su Ťij sama dříve prohlásila: „Nikoliv moc korumpuje, ale strach. Strach ze ztráty moci korumpuje ty, co jí vládnou.“

Na druhou stranu, ředitelka Barmského centra Praha Sabe Soe tvrdí, že Su Ťij skutečně musí složitě manévrovat, aby k armádnímu puči nedošlo (viz rozhovor s Tomášem Stinglem pro E15), a z jejích slov se zdá, že v sázce je víc, než jenom individuální osud jedné globální ikony.

Su Ťij se dostala do politické pasti a musí našlapovat nesmírně opatrně. V zemi má pořád velkou moc armáda a existuje reálné riziko, že by využila konflikt na západě Barmy k novému puči. Vojáci by mohli říci: V zemi je chaos, musíme převzít vládu a udělat pořádek. Bohužel jim to dokonce umožňuje ústava, kterou si generálové v roce 2008 ušili na míru, aby jim garantovala moc navěky. Takže se musíme snažit Su Ťij pochopit. Nyní nemůže jít s vojskem do otevřeného sporu.

Zatímco Su Ťij je kritizována zvenčí za chování vůči menšinám, situaci jí v opačném směru komplikuje domácí rozčarování obyvatelstva vůči nové vládě ze zcela odlišných důvodů týkajících se všedního života – klasický popřevratový scénář, kdy velká očekávání a přísliby v zemi dlouhou dobu sevřené v totalitě začínají narážet na náročnou transformační realitu. Nová generace politiků z řad disidentů bez zkušenosti s výkonnou politikou stojí vůči zkušeným matadorům armády, kteří nadále drží velkou moc i ekonomické nástroje, takže veškeré změny jdou pochopitelně pomalu a trpělivost obyvatelstva se může před volbami v roce 2020 snižovat, což by mohlo ohrozit celý demokratizační proces.

Osud těžce zkoušených Rohingů tak ukazuje, že lidské činy, a to činy i těch nejpozoruhodnějších osobností, dokážou vzbuzovat otazníky, na něž se možná nikdy nepodaří najít uspokojivou odpověď.

 

Čtěte dále:

The New York Times: Videoreportáž přímo z uprchlického tábora Rohingů v Bangladéši

Respekt: Aun Schan Su Ťij sama Barmu nespasí, ačkoliv je silná osobnost (rozhovor s Eliášem Molnárem z Diakonie z konce roku 2016, který pomáhal přímo na místě, ovšem ještě před letošním vyhrocením událostí v letošním roce a s menším množstvím informací o tom, co se v postižených územích děje.)

The Wire: Timeline: Being Rohingya in Myanmar, from 1784 to Now

Pozoruhodná a důkladná historie Rohingů na území Myanmaru/Barmy od roku 1784 (kdy poprvé barmský král napadl území státu Arakan a vyhnal odsud Rohingy do tehdejšího Bengálska, dnešní Bangladéše) až do dneška, přičemž z přehledu je dobře vidět zesílení etnických konfliktů v desátých letech 21. století. V dokumentu je i zajímavý fotografický materiál.

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn