Ohlasy na provokativní výstavu Aj Wej-Weje o uprchlické krizi

By Simindr, in Česko Společnost on . Tagged width:

Čínský globálně respektovaný umělec Aj Wej-Wej otevřel svou novou výstavu ve Veletržním paláci. Dílo Zákon cesty označované za jeho objemově největší je reakcí na uprchlickou krizi. Jde o jeho druhou instalaci v Praze, tou první byl Zvěrokruh, kde také odkazoval na to, co se právě v Evropě děje s lidmi utíkajícími před válkou na Blízkém Východě.

Aj Wej-Wej se o osud uprchlíků zajímá dlouhodobě, dokonce je několikrát navštívil a na Lesbosu pro ně plánoval památník, jak vloni uvedl iDNES.cz.

„To, co jsem viděl, se mě dotklo jako člověka i jako výtvarníka,“ řekl Aj, který na východořeckém ostrově osobně viděl tisíce lidí, kteří denně připlouvají z Turecka. „Jsme svědky historické události a já cítím povinnost se na ní jako umělec podílet,“ dodal.

A Česká televize doplňuje další detaily.

„Když jsem poprvé přijel na Lesbos, našli jsme tam z poloviny potopený člun. Požádal jsem, aby mě k němu dovezli a odjeli. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je být tam úplně sám. Teprve tak jsem pocítil, jaké to je být na chabě vybaveném člunu, sám, jak hmyz na lístečku uprostřed jezera. Na tom člunu jsem našel dětskou lahvičku a bibli nasáklou mořskou vodou. Tehdy jsem se rozhodl, že podniknu průzkum, vydám se po stopách všech těch myšlenek, jež se mi honí hlavou,“ uvedl.

Kvůli dánské reakci zabavovat majetek uprchlíků dokonce zrušil v Dánsku domluvenou výstavu.

„Jsem šokován včerejší zprávou, že se dánská vláda rozhodla zabavit soukromý majetek uprchlíků. V důsledku tohoto politováníhodného rozhodnutí musím odstoupit od dohodnuté výstavy ,Nová Dynastie – Vytvořeno v Číně‘, a vyjádřit tím protest proti rozhodnutí dánské vlády. Přijměte prosím mou lítost a poděkování za dlouhodobou podporu. Za nepříjemnosti se omlouvám.“

Dokonce se nechal vyfotit na břehu moře ve stejné poloze, v jaké byl nalezen utonulý chlapec Aylan.

Ve Veletržním paláci Aj Wej-Wej nainstaloval obří nafukovací člun přes celou dvoranu, kde byla do konce loňského roku vystavena Muchova Slovanská epopej s modelem 258 uprchlíků. Plus další svá dřívější díla jako například Prádelna.

„Aj Wej-wej se v posledních dvou letech zaměřuje téměř výhradně na obhajobu lidských práv migrantů. Navštívil desítky lokalit potýkajících se s humanitární krizí. Zákon cesty je mnohovrstevným, epickým zobrazením stavu lidstva, vyjádřením empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci a krveprolití,“ uvedl k výstavě její kurátor a ředitel NG Jiří Fajt.

Výstava pochopitelně vzhledem k diskutovanému tématu vzbuzuje zájem, ale také proto, že se jedná o jednu z mála příležitostí, kdy globální hvězda vystavuje v českém prostředí. Nicméně reakce umělecké kritiky nejsou zrovna nadšené. Nejpromyšlenějším ohlasem byl zřejmě příspěvek Petra Fischera v Hospodářských novinách.

Ajovi se podařilo ve zvětšení měřítka na dimenzi výstavního prostoru upozornit na nepředstavitelnost velikosti lidského problému, jemuž čelíme a před nímž se schováváme. Vznešeno přemíry a nesmírnosti však v proudu diskuse nad dílem slavného umělce, díky němuž je teď slavná i Národní galerie, Praha a celá Česká republika, zůstalo v hlubokém, temném stínu. Zbyly prvoplánová, povrchní otázka angažovanosti a politizace umění a také mediální kampaňovitá ozvěna, která zvětšovala Ajovo dílo do rozměru světodějné události. Jako by jen podvědomě kopírovala jeho práci s měřítkem pozornosti.

Aj toliko zkoumá možnosti lidské optiky, což v umění není žádná novinka. Dalo by se tak v krajní kritické pozici dokonce říct, že kdyby se jeho instalace netýkala uprchlíků, nikdo by si jí moc nevšímal, protože je umělecky chudá, ne-li povrchní či rovnou vyprázdněná. Není za ní víc než zručná práce s médii a veřejností, což se možná umění v mnohém blíží, za součást umělecké instituce ale ještě prohlášena nebyla.

Na dílech, jako je to Ajovo, třeba to ve Veletržním paláci, je pěkně vidět, jak ošemetné je pouhé ilustrování skutečnosti uměleckými prostředky. Z umění časem nezůstane skoro nic, co by stálo za to, přetrvává jen vzpomínka na mediální bouři, která se odhaluje jako bouře pro bouři. Místo umění pro umění pozornost pro pozornost.

David Klimeš jeho pohled rozvíjí na Facebooku.

Problémem není, myslím, inflace mediálního zprostředkování, ale nepřiměřená a nefunkční estetizace. Nefunguje pragmatika exponátu. Když vejdete do dvorany, automaticky ztišíte hlas, protože máte pocit, že jste v chrámu. Je to stejné, jako když fotí Sebastião Salgado. To utrpení na fotkách je tak krásné, až nevyvolává ty správné pocity a příběhy. Nereprezentuje, ale vytváří zcela jiné reprezentace. To samé se děje obrovskému nafukovacím člunu.

Dalším problémem je měřítko. Nikoliv velikostní (nadproporce může mít někdy smysl, byť tady příliš nemá). Ale osobnostní. Je těžké vztáhnout artefakt k něčemu osobnímu, něčemu, co nám zprostředkuje bolest uprchlíků (citáty Kafky a Havla to rozhodně nejsou). Estetizace a nesnesitelné rozměry mohou někdy fungovat. Ale nesmí poskytnout divákovi možnost zůstat nezúčastněný. Což Zákon cesty bohužel nabízí.

V diskusi na Facebooku však třeba Martin Fendrych píše o přesném opaku:

Umeni je interakce. Autor si povida s druhymi. U AWw to funguje mimo jine proto, ze nepodvadi. Jeho veci jsou žité jak v Cine, tak mimo Cinu. Kdyz pak ve Veletržáku stojis, spojis se s jeho predstavou a obavou. Pouziva vsechny prostredky. Viz jeho vázy a pak clun.

A podrobněji to rozebírá v dlouhém textu pro Aktuálně.cz:

Když však do Veletržního paláce přijdete, když stojíte pod tím sedmdesát metrů dlouhým, černým, nafukovacím plavidlem, které se vznáší nad vámi v prostoru, jako byste plavali pod ním ve vodě, když vidíte dvě stě padesát nafukovacích uprchlíků napěchovaných v lodi, dílo začne pracovat, začne vám docházet, jak obrovský problém je migrace, jaká je to obrovská zkouška západní civilizace a jak v ní selháváme.

Potom náhle stojíte pod tím obřím člunem, nebo vyjdete po schodech a octnete se nad ním a vidíte, jak jsou tam ty černé postavy („černí pasažéři“) nasardinkované, fyzicky cítíte, jakou úzkost musejí prožívat, dospělí na krajích, děti uprostřed, cítíte se zoufale, když si uvědomíte, že v tom nafukováku plují malé děti, i mimina. V tu chvíli si uvědomíte, co Aj Wej-wej říká na panelech a fotografiích výstavy: „No one is illegal.“ Nikdo není ilegál.

Na Aj Wej-wejově výstavě to na vás padne, úzkost, že bychom zřejměbyli schopni své hodnoty, tedy stav, do kterého jsme po staletích a mimo jiné díky křesťanství dospěli, zahodit a začít couvat zpátky, do intolerance, nezájmu o slabé, do odmítání odlišností, do zapření svobody náboženského vyznání (viz ty neustálé strachy z něčeho tak běžného, jako je šátek) a mezinárodně uznané ochrany uprchlíků.

Jiřího Peňáse výstava vyprovokovala k modelovému dialogu dvou různě smýšlejících diváků na Echo24:

B: „No a to já právě nevím, jestli se dá o těch věcech mluvit takhle vágně. Jakmile se začne mluvit tímhle způsobem, začne mi trochu hučet v uchu. Dokonce i umělec by se měl snažit mluvit trochu věcně. Když už ho to zajímá a chce se k tomu vyjadřovat. A já věřím, že ho to zajímá snad ne jen kvůli sobě, tak by tam mělo být aspoň trochu obsaženo, třeba proč ti lidé utíkají, jak se jim dá pomoci nebo kolik lidí může Evropa se vší tou svou úpadkovou, ale pořád docela sofistikovanou kulturou, jíž je Aj Wejwej součástí, přijmout, aniž ji to poškodí, nenapravitelně změní, třeba i zničí. Jestli není přece jen lepší snažit se jim pomoci v jejich domovech a tak dál.“

A: „Ne, s tím nesouhlasím, to není umělcova starost. On má apelovat, on má křičet, on má burcovat. On nemusí přinášet řešení, to není jeho starost. On má nafouknout největší raftovej člun na světě a narvat nám ho do toho našeho přežranýho, lhostejnýho, arogantního čumáku.“

B: „Když myslíš, že tohle někoho přesvědčí… Já se obávám, že to je spíš dílo pro přesvědčené, pro publikum, jako seš, s dovolením, ty, kteří se orientují podle ratingu umělce na burze a pak podle toho, že je to jako ideově správný. Že si jako rozumíme: hluboká krize, selháváme, ztrácíme hodnoty, refugees welcome! Konceptuální nafukovací člun, ó, jak otřásající! Jak impresivně-expresivní! Přitom zkus sem přivést někoho, kdo o Aj Wej-wejovi nikdy neslyšel, a zeptej se ho, co vidí. Já si myslím, že řekne, že vidí nějakou šílenou věc zavěšenou na stropu a že mu to připomíná sci-fi o latexovým vesmírným komandu. Upřímně řečeno, i na mě to působí spíš děsivě, a být uprchlíkem, jsem trochu dotčenej. Copak jsem taková černá nafouklá obluda, nějaký černý ufoun? To se pak těm Evropanům netřeba divit, že je to děsí.“

A: „Ale to je právě ten paradox, na kterej chce Aj Wejwej jako správnej umělec upozornit. Znáš tu jeho slavnou performanci, jak tam rozbíjí ty květináče z dynastie Chan, dva tisíce let starý květináče – a on je vzal a pustil na zem. Ještě se u toho nechal vyfotografovat, což teda musel, když to byla performance, že… Jiný starožitný vázy zase namočil do technický barvy, na další napsal Coca-Cola. A víš, proč to dělá?“

B: „Shodou okolností vím. Chtěl tím protestovat proti drancování čínskýho kulturního dědictví. Tak prostě vzal vázu a flák jí o zem. Byl to protest negací, něco sice zničíš, ale proto, abys jinou věc moh’ zachránit. To bych snad chápal. V té době byl opravdu ještě disident a jistě toho dost riskoval. On je ostatně velkej sběratel starýho čínskýho umění a věřím a doufám, že s ním nenakládá podobně jako s těma vázama – pořád doufám, že to byly fejky.“

Reflex zase tvrdí, že Aj Wej-Wej „na body prohrává s výstavou Magdaleny Jetelové“, která ve Veletržním paláci probíhá paralelně.

Přesto vedle uprchlického nafukovacího člunu letos šedesátiletého Aje působí dílo o deset let starší semilské rodačky Magdaleny Jetelové kompaktněji a také komplexněji.

Netlačí na pilu, nepůsobí prvoplánově, její instalace zvláštním způsobem komunikuje s architekturou Veletržního paláce – rozkmytaně zrcadlící se kaskádovité obří vodní plochy, přímo vybízejí k zamyšlení nad časem, světlem, matérií… Nad mocí a bezmocí.

Rozhodně bude ve zpětném pohledu (a možná při větším množství ne-českých reakcí ze zahraničí) zajímavé sledovat vazbu hodnocení na české prostředí i na kritiku, které se mu dostalo ze strany Aj Wej-Weje. Jak říká v rozhovoru pro Respekt:

Uprchlická krize je přece problémem celého lidstva, a když se ho nebudeme snažit pomáhat řešit, sami se dostaneme do problému. Nemůžeme dovolit, aby jiní trpěli, a sami jsme si přitom užívali spokojený život a nalhávali si, že s námi celá věc nemá co dělat. Takový přístup je sobecký a nemorální. Proto mě česká situace zajímá – váš momentální přístup nemá moc společného s vaší obrovskou humanistickou tradicí.

Nicméně už dnes můžeme říci, že se jedná o projekt, který pro české umělecké prostředí zaznamenal nadstandardní mezinárodní ohlas, byť zatím pouze informační, nikoliv hodnotící. Reportáž z pražské výstavy se dokonce dostala i do BBC, pro niž ji zaznamenal Rob Cameron.

Pro další pozornost lze doporučit i rozhovor DVTV, kde si s Ajem Wej-Wejem povídala Emma Smetana.

 

Aj Wej-wej (nar. 1957) patří k nejznámějším čínským současným umělcům a nejvlivnějším současným umělcům světa. Světové renomé mu přinesla inovativní a provokativní díla, díky nimž se však stal také nepřítelem čínské vlády, kterou otevřeně kritizuje. V 70. letech dvacátého století se stal členem avantgardního uskupení Hvězdy (Sing-sing), jejichž slavná neoficiální výstava byla v roce 1979 ukončena nařízením vládních úředníků. V roce 1981 odešel Aj do USA, kde žil především v New Yorku více než deset let a setkal se zde s díly Marcela Duchampa, Andyho Warhola a Jaspera Johnse. Tito umělci ovlivnili jeho uměleckou tvorbu a vzbudili jeho zájem o koncept readymade, komerční obrazivost a konceptuální umění.