Polarizace společnosti? Když jsou jen dvě cesty

By , in Česko Společnost on . Tagged width:

Víkendové referendum o Zemanovi jen potvrdilo, že mechanismus přímé demokracie skoro nemůže nevést k polarizaci společnosti. Rozhodování Trump/Clintonová, Brexit i Drahoš/Zeman dopadly skoro stejně. Těsná většina bere vše, zatímco skoro půlka společnosti, jak hned prohlásil znovuzvolený prezident, má teď „pět let držet ústa“. Je otázka, jestli je podobě nastavený mechanismus jako rozhodovací nástroj společnosti optimální a k jakým důsledkům dlouhodobě vede.

Pravidelně připomínám fantastickou knihu Chyby se staly (ale ne mou vinou) Carol Tavrisové a Elliota Aronsona, která brilantně umožňuje pochopit psychologické preference lidského rozhodování. Za klíčové prvky lidské povahy přitom označuje sebeobhajobu a sebepotvrzování. Zjednodušeně řečeno, člověk především potřebuje obhájit sebe sama ve vlastních očích, jinak by nemohl vydržet sám se sebou. Nemůže systematicky popírat to, co dělal celý život před tím, nemůže permanentně zpochybňovat sebe sama a své kroky, protože by mu z toho ruplo v hlavě.

Proto se snaží, aby jeho chování bylo dlouhodobě v souladu s realitou a konzistentní. Pokud ovšem realita ukáže, že se mýlil, má tváří v tvář sobě i okolí dvě možnosti. Změnit své chování a připustit, že se mýlil, nebo popřít realitu, odmítnout ji a trvat na svém a najít pro to obhajobu, často bez ohledu na fakta. Vzhledem k tomu, že připuštění chyby je pro psychiku jedním z nejnáročnějších úkolů, většinou mozek volí jednodušší cestu – vysvětlí si, že chyba není na jeho straně. Když někdo chodí všude pozdě, okolí ho vnímá jako arogantního ignoranta, zatímco on je schopen být hrdý na to, že ho v životě nic nerozhází.

Tavrisová a Aronson ilustrují tento proces na modelu pyramidy. V případě, kdy se dva podobně uvažující lidé (představte si, že oba stojí na špičce pyramidy), rozhodnou v nějaké věci odlišně, začnou své rozhodnutí před druhým obajovat, hledat pro něj argumenty, pak další a další, a tím se od sebe po šikmých hranách pyramidy vzdalují, přestávají si rozumět, odmítají jakoukoliv kompromisní pozici. Čím víc protistrana nachází argumentů pro to, proč se rozhodla správně, tím víc je potřeba najít argumenty pro to, že to bylo právě naopak. A už tu máme klasické černobílé schéma dvou protichůdných voleb, které se vzájemně vylučují. Třetí cesta neexistuje, dát za pravdu tomu druhému nepřichází v úvahu, člověk by popřel sám sebe.

Když tento mechanismus ukotvíte v rozhodovacím procesu, ukazuje se, že důsledky jsou podobné. Podívejte se, jak se proměňoval způsob rozhodování v americkém Kongresu od konce druhé světové války po dnešek (původní zdroj zde). Na níže zvedeném videu jsou modří demokrati a červení republikáni. Zatímco po válce dokázali nacházet společnou řeč, o 60 let později jsou zakopáni v ideologicky semknutých blocích postavených proti sobě. Katastrofa druhé světové války možná byla tou příčinou, která přemosťovala ideologii, ovšem v klidnějších dobách bez výrazného tlaku na hledání kompromisů, zvláště po konci studené války, se jelo po šikmých hranách pyramidy a směrem k polarizaci společnosti do vyhraněné neústupnosti.

V jednom pohledu tento vývoj ilustrují i níže uvedené grafy. Postupně se vytrácí jakýkoliv překryv spolupráce mezi členy obou stran.

Jak jsem citoval v textu V čem je zrada přímé demokracie:

Janan Ganesh v The Financial Times upozorňuje, že se demokratické národy světa už po tragických zkušenostech naučily mít na pozoru před tím, aby snadno nahrazovaly komplexitu zastupitelské demokracie autoritářským modelem jednoho vůdce. O to víc však podceňují právě rizika přímé demokracie. Iluzi nároku o všem rozhodovat přímo dnes navíc posilují sociální sítě a globální platformy jako Facebook a Google, v nichž se může projevit okamžitě každý, přičemž systém v něm permanentně vytváří představu, že jeho hlas má význam, legitimitu a smysl už jen tím, že se tento projev objevil ostatním před očima.

„What Karl Marx said of capitalism’s inherent instabilities is truer of democracy. The poor will always outnumber the rich. Technocracy can protect the rich from the poor. Direct democracy gives the poor maximal power over the rich. Representative democracy is not optimal for either. If it falls again, the culprit need not have the specific human face of a dictator. It might have the seething faces of all of us.“

Když jsem kritizoval Petra Robejška za to, jak vyzdvihuje moudrost davu, jako argument proti preferování referenda jako nejvhodnějšího nástroje rozhodování jsem uváděl toto:

V referendu se i ten, kdo mezi extrémními póly volit dosud nepotřeboval nebo nechtěl, dostává do pozice, kdy si může nebo musí vybrat jen mezi nimi. Označovat to za cestu ke kompromisu je více než odvážné. (…) Co však znamená, že 51 % vyhrálo? Že máte 49 % společnosti, která je vůči danému rozhodnutí naladěná negativně. Vede to ke stmelování? Vede to ke konsenzu a kompromisu, jak tvrdí Robejšek? Když u všech voleb všichni zasvěcení vědí, že o nich rozhodují i takové naprosto nesouvisející vlivy jako počasí nebo státní svátky, když je mnohokrát prokázané, že rozhodování voličské základny je do poslední chvíle nejasné, přelétavé a neracionální, asi lze jen těžko tvrdit, že takto vygenerovaná většina dojde k automaticky lepšímu nebo kompromisnímu závěru, ačkoliv to nic nemění na potřebě ho naprosto respektovat, včetně demokratičnosti celého procesu.

(…)

Robejšek nevidí referendum jako pouze jeden z mnoha nástrojů politického rozhodování a legitimizace, ale rovnou jako ten nejvhodnější. Všichni přece víme, že elity jsou nanic, politici jsou nanic, mrk mrk, kdo tedy zbývá? Lid! Ten moudrý osvícený lid opatřený selským rozumem, který se nikdy nenechá zlákat na scestí! Osvíceným lidem se v historii zaštiťovali snad všichni autoritáři, často sami z elitního prostředí, kteří chtěli složité, neproduktivní a zkorumpované demokracii zakroutit krkem. A často se jim to, k neštěstí všeho lidu, podařilo. Za pomoci stejně argumentujících elitních intelektuálů, kteří si na tom postavili živnost.

Problém je, že žádný nástroj sám o sobě v tak komplexních situacích, jako je společenské rozhodování, nelze označit univerzálně za dobrý nebo špatný. Přímá volba, paritní nebo většinový systém i referendum mohou vést k dobrým i špatným rozhodnutím. Historie je plná příkladů oběma směry, a proto tvrzení, že je něco obecně lepší nástrojem, je závádějící, hloupé a nepravdivé. Není dobrá, nebo špatná přímá volba jen proto, že vygenerovala napoprvé v Česku Miloše Zemana, stejně jako by nebyla dobrá, nebo špatná jen proto, že by vygenerovala Karla Schwarzenberga, nebo proto, že na Slovensku vygenerovala Andreje Kisku. Poměrný volební systém dokáže vygenerovat absolutní většiny, stejně jako většinový může vést k nejisté koalici.

A proto zopakuji, co jsem psal v textu o zradě přímé demokracie.

Klanět se přímé demokracii jako nejsvatějšímu nástroji demokratické společnosti je proto nejen nesmyslné, ale také zrádné a nebezpečné. Tím nemá být řečeno, že referendum nemá mít v politickém rozhodování své místo a že nemá smysl. Ale přebíjet jím zastupitelský princip demokracie absolutně, bez dostatečných pojistek, bez pečlivého nadefinování jeho podmínek a bez zajištění jeho dostatečné legitimity, může vést nikoliv k projevům vůle lidu, ale k projevům zvůle lidu. Historie pochybných vítězství většiny bývá začasté lemována hroby. Pamatujme na to, až se teď do parlamentu některé strany pokusí dostat zákon o obecném referendu.

Zkušenost z amerického kongresu nám ukazuje, že rozhodování postavené na zjednodušené volbě mezi dvěma možnostmi vede k antagonismům, které se jen těžko překonávají. Dělící čáry pak navíc nevytvářejí fakta, analýzy či racionální a informované posouzení reality a dopadů daného rozhodnutí, ale něco mnohem důležitějšího. Jak to shrnul Benjamin Cummings, jeden z klíčových mužů brexitové kampaně:

Například když říká, jak nikdo z expertů zastánců Remain nechápal, že rozhodování velké části obyvatel neprobíhalo tak rádoby sofistikovaně jako to rádoby expertní. Že mnoha milionům stačilo jediné – jsou tu dva tábory proti sobě a já rozhodně vím, do kterého patřím. Nikoliv náhodou hraje přesně tento emoční a sociální fenomén roli v radě dalších příkladů skupinového rozhodování, například i v Česku při prezidentské volbě.

Inspiroval mě k této odpovědi pro Forum24.cz:

Zeman má nějaké tvrdé jádro, kterému je všechno jedno a prominou mu cokoliv, a pak je velmi pohyblivá část, která to zas tak moc neprožívá a ve jménu nějaké vyšší hodnoty – a teď nechám stranou, co tou hodnotou je – jsou schopni přijmout i nějaký ten exces. Četl jsem zajímavou analýzu z pera jednoho z hlavních mozků kampaně Brexitu, který tvrdí, že na konci všeho rozhodovalo vědomí „do jaké party z těch dvou patřím já“. Vše ostatní je méně důležité. Takže například vím, že nemohu patřit k Schwarzenbergovi, můžu patřit jen k lidovějším politikům. Co na tom, že na výběr není nikdo jiný než ten Zeman. Možná mi vadí, jak se vyjadřuje, ale nemůžu být na opačné straně. Je to vlastně až pudově animální rozhodování, které často popírá racionalitu. Zeman není na straně slabých. On se tak jen stylizuje a hluboce jimi pohrdá, stejně jako Babiš, ale jim to nevadí, stačí jim to, protože vědí, že ten druhý není na jejich straně automaticky. To také představuje výzvu pro případnou alternativu – jak přesvědčit své přirozené odpůrce, že na jejich straně být může, že dokáže artikulovat jejich problémy, preference a pocity. Jak překonat ten přirozený atavismus, který volí jakkoliv problematického zastánce na své straně, protože ta druhá parta je od samého základu a priori nepřijatelná.

Největší obavu samozřejmě vyvolává otázka, zda k překonání antagonismů a přesvědčení o vlastní pravdě, není člověk schopen jen pod extrémním tlakem a v mimořádné krizi, kdy si uvědomí, že lpění na dosvadní pozici mu už nijak nepomůže, naopak ho může zničit. To se stalo během druhé světové války, kdy si celá společnost uvědomila, co je v sázce a byla nucená se stmelit, ovšem bez podobného tlaku a při existenci pouze dvou táborů, hledání společné cesty oslabuje.

Přímá volba prezidenta tento fenomén pomohla posílit i v Česku, zvlášť když k tomu někteří cíleně přitápěli pod kotel. Jak to pak vypadá v praxi, ukazuje dobře zkušenost z letošních prezidentských voleb jedné z dobrovolnic kampaně v jižních Čechách.

Přímé volby starostů už jsou naplánovány a snahy o prosazení referenda budou teď silnější než dříve. Větší soudržnost společnosti díky tomu čekat nemůžeme.

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn