Popletené oslavy vítězství nad fašismem v ruské režii

By , in Česko Společnost on . Tagged width:

Ve světle nedávného poprasku nad fotografií nadšených pirátských poslanců (včetně místopředsedy) krmících se pelmeni na ruské ambasádě se rozpoutala debata o historii, o míře vděčnosti Rudé armádě a o tom, kdy vlastně skončila válka, a jak je dnes vhodné ji slavit. Jiný Pirát v diskusním fóru strany zase konstatoval, že v Česku „jede ‚rusofobie‘ na plné obrátky“, zatímco místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna chtěl na proruské propagandistické akci Nočních vlků „dávat jazyk“ aktivistovi, načež v dojemném videu s vizuálem zbitého Rockyho brečel, že je vlastenec.

Když Piráti pod svou fotografií napsali, že na ruské ambasádě slaví den vítězství, nezdůraznili, že slavili ruský (dřívě sovětský) den vítězství, tedy 9. květen, protože ten celoevropský, skutečný a oficiální je o den dříve. Jak se datum konce války reflektovalo v Československu, skvěle přibližuje tento text, v němž se poukazuje i na to, že za historickou pravdu svého času bojoval i Miloš Zeman, který vyvolal jednání o přesunu datumu na 8. květen. Na obhajobu svého pozměňovacího návrhu říkal v květnu 1990 toto:

„Většina civilizovaných národů slaví právě tento den (8. květen – pozn. red.) jako den ukončení 2. světové války a tedy jako den osvobození od fašismu (…) Naproti tomu Sovětský svaz a jeho satelité z prestižních důvodů a z důvodů historické falsifikace tento svátek vždy slavily 9. května (…) Je naší povinností odstranit fikci stalinské historiografie (…) Kromě toho se tímto datem začleníme do data obdobně slaveného civilizovanými evropskými státy, což je malý, ale přece jen krok k našemu návratu do Evropy.“

Dnes je Miloš Zeman v roli českého prezidenta nejviditelnějším českým představitelem, který stojí v čele skupiny známých tváří, stvrzujících v posledních letech česko-ruské přátelství popíjením vodky na ruské ambasádě v den „fikce stalinské historiografie“. A to i v roce letošním, kdy Rusko bezprecedentně a za asistence toho stejného Miloše Zemana zneužilo Českou republiku k boji proti jejím vlastním spojencům v kauze novičok (z ambasády samotné byli na začátku kauzy vypovězeni tři ruští zástupci/agenti).

Obhájci účasti našich politických špiček přitom poukazují na nutnost projevů vděčnosti vůči obětem Rudé armády, aniž by připouštěli, že oslava na ruské ambasádě rozhodně není jediný možný způsob, jak úctu a poděkování padlým vojákům projevit, aniž by to sloužilo ruským zájmům, jak připomíná Vladimír Kučera, který navštěvuje hroby vojáků na Olšanských hřbitovech. Místopředseda Pirátů v následném rozhovoru pro DVTV de facto přiznal, že jeho počínání v této věci nemělo žádnou promyšlenou podobu, a projevil se jako naprostý politický začátečník amatér. Jeho vystoupení se stručně dalo shrnout do této konverzace:

– Piráti, proč jste šli na ruskou ambasádu?

– Abychom si s nimi popovídali.

– A co jste jim řekli?

– Nic.

– Tak to jste jim řekli dobře.

Vůbec se v aktuální debatě pozoruhodně nerozlišuje mezi obětmi vojáků a režimem, který měl na svědomí tolik zlého – včetně toho, že pomohl Hitlerovi druhou světovou válku rozpoutat, Československu po válce zabral kus území, připravil situaci na převzetí moci komunistickou stranou řízenou z Moskvy, zakázal začlenění Československa do Marshallova plánu obnovy, odvlekl do gulagů stovky až tisíce československých občanů, a následně vesele pečoval o totalitu stvrzenou Únorem 1948 a podtrženou okupací od roku 1968 do roku 1989. A zatímco zbořit sochu Stalina nakonec dokázali i sami českoslovenští komunisté, pomník generála Koněva, který kromě podílu na osvobození, měl podíl na potlačení emancipačních snah zemí socialistického bloku, včetně okupace Československa, stále stojí, byť v růžovém. Není proto divu, že někdo na pokrytectví mezi předváděným vděkem a reálným vděkem vůči veteránům reaguje emotivně.

I v roce 2018 je cítit pod kůží komunistická propaganda redukující zásluhy o konec války v Evropě pouze na Sovětský svaz, popřípadě dnešní Rusko. (Mimochodem v Rudé armádě zahynulo skoro 1,4 milionu Ukrajinců, s nimiž česká politická elita jejich oběti při našem osvobozování podobně velkolepě neslaví. Kde je tolik vzývaná úcta a vděčnost?)

Přitom celý západ Evropy osvobodili západní spojenci, kteří na rozdíl od Stalina respektovali i domluvené rozdělení rolí a demarkační linie (například rusofilním Jaroslavem Foldynou tolik (a špatně) vzývaný Churchill naléhal na Američany, aby osvobodili Prahu), a především Sovětskému svazu pomáhali mohutným zásobováním a dodávkami vybavení. Jak dokládá ve výjimečném rozhovoru pro Revue Babylon historik Vít Smetana:

I Stalin se Žukovem uznávají v letech války a ještě i krátce po ní, že bez spojeneckých dodávek, hlavně amerických, ale také britských, by nebyli schopni obrátit kartu: byli by schopni se bránit na linii, jak byla řekněme někde na konci roku 1942, ale přejít do ofenzívy by pravděpodobně schopni nebyli. V roce 1944 tvořila pomoc ze Západu deset procent hrubého domácího produktu Sovětského svazu, což je obrovské číslo, přičemž v některých komoditách byl Sovětský svaz zcela závislý na amerických dodávkách. Letecký benzín, letadla a tak dále byly ohromně důležité, ale co bylo důležité snad nejvíc, bylo čtyři sta tisíc (!) náklaďáků a osmdesát tisíc džípů, které dostali Sověti ze Západu. Bez tohoto ohromného množství aut by se nehnula RA vpřed, nebo by aspoň nemohla přejít do tak rozsáhlé ofenzívy. Ale bylo to všechno možné, kupříkladu veškeré vysílačky a polní telefony, miliony párů vojenských bot či desítky milionů výživných masových konzerv. Těm sovětští vojáci říkali „Druhá fronta“ – s odkazem na ty odklady s jejím otevřením. Jenže ta fronta nebyla „druhá“. Naopak ta „první“ se zhroutila v době, kdy Sovětský svaz pilně zásoboval nacistické Německo ropou a dalšími komoditami…

Přitom ani tu Prahu navzdory tolik zakořeněnému povědomí, šeříkům a vystavenému tanku na Smíchově neosvobodila Rudá armáda, ale sami Pražané, jak přibližuje v rozhovoru pro Seznam historik a spisovatel Jiří Padevět. A potvrzuje to i Smetana v rozhovoru zmíněném výše:

Když se pak koncem dubna ukázalo, že „Alpská pevnost“, kam se měly stáhnout nacistické jednotky, neexistuje a americké armádní velení ztratí strategický cíl, píše Eisenhower 4. května náčelníkovi štábu Rudé armády Antonovovi: „Tak my postoupíme dál za demarkační čáru Karlovy Vary, Plzeň, Budějovice na linii Labe, Vltava.“ O den později 5. května Antonov odepisuje, že rozhodně ne: operace RA na osvobození Prahy prý už začala a mohlo by dojít k promísení vojsk s nechtěnou střelbou atd. Ve skutečnosti se ovšem první Ukrajinský front začal teprve vyvazovat ze svých pozic v Berlíně a trvalo to ještě čtyři dny, pátého, šestého, sedmého a osmého května, než se RA zformovala u Drážďan a až v noci z 8. na 9. května, když německá kapitulace vstupovala v platnost, překročila Krušné hory a Prahu dosáhla během pár hodin.

Smetana už v roce 2015, kdy k rozhovoru došlo, dokládá, že důvodem využívání symboliky osvobození v současné ruské propagandě není primárně připomínání si obětí války ani radost nad jejím koncem, ale účinná propagandistická metoda, jak prosazovat aktuální ruské kroky na mezinárodní scéně.

Odkazuje v té souvislosti „na amerického diplomata George Kenanna a jeho článek Sources of Soviet Conduct ve Foreign Affairs z léta 1947, resp. už i jeho „dlouhý telegram“ z února 1946, ve kterých hledá příčiny sovětského, respektive ruského chování na mezinárodní scéně a nachází je mj. v nestabilitě sovětské vlády a její potřebě sichrovat si moc vytvářením určité psychózy o vnějším ohrožení země. A to je podle mne to, co Putin dělá i dnes. V okamžiku, kdy se ekonomicky přestalo dařit, začal hrát na tuhle strunu toho vnějšího ohrožení, využívaje k tomu starou komunistickou propagandu, která všechny nepřátele cejchovala jako fašisty. To je něco, na co Rusové slyší, protože jestli se mohou, a jistě právem, upínat k něčemu, co mělo v jejich moderních dějinách nějaký smysl a kdy poskytli nějakou službu evropské civilizaci, tak je to porážka nacismu. Putinova státní moc to ovšem dnes zneužívá k vytváření paralel, že tady jsou zase fašisti, kterým je třeba se postavit a kteří jsou opět podporováni zrádným Západem, který byl koneckonců zrádný už za války, kdy odkládal druhou frontu a tak dále, aby se pak sám postavil proti Sovětskému svazu, rozpoutal studenou válku, hrozil mu atomovou bombou a bla, bla, bla… Na tohle všechno Putin hraje a bohužel nemálo Rusů na to slyší. A Putin, aby se udržel u moci, bude tyto iracionální fobie záměrně živit. Chce popularitu a evidentně jí tím dosahuje.“

Každý, kdo na tuto hru přistupuje, je pro Putinovo Rusko užitečný. Kořeny všeho byly položeny už koncem války, kdy se v Košickém vládní programu objevují tato slova, jimiž českoslovenští politici vložili osud země do rukou Sovětského svazu:

Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě. Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně politickou pozici našeho státu. S pomocí Sovětského svazu bude dovršeno osvobození Československé republiky, aby tak s jeho oporou byla navždy zajištěna její svoboda a bezpečnost a aby za všestranné součinnosti se Sovětským svazem byl národům Československa zabezpečen pokojný rozvoj a šťastná budoucnost. Vláda bude od počátku uplatňovat praktickou součinnost se Sovětským svazem, a to ve všech směrech – vojensky, politicky, hospodářsky, kulturně – přičemž si přeje uskutečnit vzájemnou výměnu zástupců a vzájemný styk se sousedící svazovou sovětskou republikou ukrajinskou.

Následně promyšlená snaha Moskvy a jejích domácích komunistických spojenců i díky selhání československé demokratické scény vyvrcholila v Únor 1948, kdy země kapitulovala před totalitou a nebylo cesty zpět. Následných 40 let systematické propagandy stvrdilo jeden ideologický pohled na dějiny, napsaný násilnými vítězi odmítajícími občanskou svobodu a demokracii. Mentální léčba dodnes neskončila a je provázená mnoha regresemi.

Zakončeme poslední citací z rozhovoru s Vítem Smetanou, který se jmenuje výstižně Desetiletí, které zmršilo národ:

Co je 8. květen 1945 za datum – co to znamenalo pro Evropu, pro nás samotné?

Rok 1945 je z evropského i celosvětového hlediska jistě rokem zlomovým. Celá jedna vize jak přetvořit Evropu a konec konců svět, se zaplať pánbůh zhroutila. V tomto ohledu je to nepochybně velký zlom. Když se ovšem na rok 1945 podíváme z československého hlediska, tak je to otázka, zda ta změna byla tak pronikavá, zda trendy, které byly nastartovány už v období bezprostředně po Mnichovu, nepřežily pád nacismu. Mám na mysli omezení demokracie ve jménu pomyslné národní jednoty či pomyslné sociální soudružnosti, jimž mají být obětovány blaho a soukromé zájmy jednotlivců či určitých skupin lidí. Taková ta snaha prosadit „vyšší ideje“ na úkor „idejí obyčejných“, založených na každodenních mezilidských vztazích konkrétních lidí. Hodnoty liberální demokracie jako kdyby se staly minulostí s Mnichovem a s desilusí, kterou přinesl. S tím se pak pojí otázky zásadní povahy po fungování hospodářského a sociálního systému, které nastolily roky krize. Tyto tendence kontinuálně pokračují přes okupaci a rok 1945 k únoru 1948, kdy je tato změna definitivně prosazena. Takže v tomto smyslu bych za přelom neviděl rok 1945, ale přelomové bylo celé to období let 1938 až 1948.

Rok 1938 vidíte také jako zlom, respektive léta 1938-48 vydáváte za přelomové období české „civilisační“ regrese v minulém století. Proč?

Po roce 1938 se najednou bezpráví a násilí – ať už státem sponzorované nebo státem tolerované – stává běžnou součástí našeho každodenního života a lidé si na to chtě nechtě zvykají: persekuce lidí na základě odlišnosti, ať už etnické, náboženské, kulturní, sociální se stane součástí našeho života. Něco podobného tu dosud nebylo, protože první republika, jak fungovala – a v tom máte pravdu a říkal to už Peroutka –, byla do značné míry dědicem spořádaných poměrů c. a k. monarchie. Rok 1938 tuto tradici spořádané občanské společnosti najednou škrtá a jakási zvlčilost se během pár měsíců přenese na celou českou společnost a jde to dál. Krvavá lázeň ve velkém pokračuje v 45. roce, v roce 1947 to sice ustupuje, ale během pár měsíců to začne nanovo. I když ty další fáze odsunu sudetských Němců nejsou zdaleka tak krvavé, už jen fakt, že jsou postiženi pouze na základě toho, že jsou Němci, kteří jsou vinni kolektivně, je něco, co je v českých zemích před rokem 1938 nemyslitelné. Právě proto celé to desetiletí 1938-1948 označuji za období proměny. (…) Byla to velká myšlenková a hodnotová proměna, která pak našla „naplnění“ v komunistickém režimu. Rok 1938 můžeme považovat za počátek soudobých dějin v tom smyslu, že majetkové krádeže a perzekuce na základě odlišnosti se staly běžnou součástí naší existence. A to trvá až do toho roku 1989.

 

Doporučená četba:

Přehled historických faktů o roli Sovětského svazu v období kolem druhé světové války s mnoha informacemi, které nejsou rozšířeny v povědomí z pera Karla Patáka.

Jak se Československo nezasloužilo o stát 

Kniha Československo nad propastí Igora Lukeše se zabývá jen velice krátkým, ale o to intenzivnějším časovým úsekem našich dějin. Jde o pár let, během nichž se rozhodlo o dalším směřování poválečného Československa. Čte se jedním dechem.

Draze zaplacená svoboda

Dějiny druhé světové války jsou i dnes, po více než šedesáti letech od jejího konce, stále žádaným a vyhledávaným tématem. Práce historiků z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR pod vedením Jaroslava Hrbka se snaží ozřejmit problematiku osvobozování Československa v širokém kontextu dějinných událostí. Autoři se soustředili především na rovinu mezinárodně-politickou, tedy na objasnění složitosti zápasu o obnovení a mezinárodní uznání republiky v původních hranicích, a dále na rovinu vojenskou, kdy popisují nejen průběh bojů na československém území, ale podávají i obecný nástin vojenských operací v daném období. Ve dvou dílech autoři shrnují politický a vojenský vývoj československé otázky od počátku války, popisují proměny vztahu velmocí k exilové reprezentaci a především politické okolnosti, které vedly k začlenění Československa do sovětské sféry vlivu.

Jan Zábrana: Celý život

Ucelené vydání deníkových zápisků Jana Zábrany, které se rozprostírají téměř celým obdobím komunistického režimu, zahrnují nejen reflexi dobových událostí, ale jsou i jistým oknem do duše tohoto českého básníka a překladatele. Nepatří vůbec ke strohým faktickým poznámkám, ale glosují vnitřní hnutí, představy, jež se před našima očima mění v básně.

Jaroslav Žák: Konec starých časů

„Vážení spoluobčani ! Vy jste se tady sešli, abyste vyslechli výklad o politický situaci. Jelikož se nikdo nemá k tomu, aby vám ty události vysvětlil, řeknu stručně, o co de: sme podruhý ve sračkách a podruhý až po uši.“

Jaroslav Žák je znám jako autor populárních knížek především ze školního prostředí (Škola, základ života, Cesta do hlubin študákovy duše). Román Konec starých časů v roce 1948 napsal, ale vzápětí ukryl pro příští generace. Vydán byl poprvé až v roce 1991. Popsal komunistický převrat v únoru 1948 a jeho průběh v malém českém městečku jako nestvůrné panoptikum, hrůzyplné a zároveň směšné hemžení figur a figurek Pepova Týnce nad Lesy. Ironicky nahlíží do dnů, ve kterých se z největších negramotů stala elita národa. Podobnost s jakoukoli postavou české politické scény je čistě náhodná.

Jaroslav Žák: Na úsvitě nové doby

Román Na úsvitě nové doby navazuje na satirickou kroniku Konec starých časů, v níž Jaroslav Žák zaznamenal bouřlivý průběh Února 1948 na malém městě. Popřevratové dění v Pepově Týnci nad Lesy (jehož reálným předobrazem byla autorovi východočeská Jaroměř) podává opět s groteskní nadsázkou, v níž o to víc vystoupí zrůdné a děsivé rysy lokálního hašteření o moc. Po opojné revoluční noci se všichni probouzejí nejen do nového dne, ale rovnou do nové doby: v ní na sebe nedá dlouho čekat zatýkání příliš bujné mládeže a všudypřítomných reakcionářů ani následné vylučování ze škol či vyhazovy z práce. Sledujeme monstrproces se zpátečnickým psíkem Flotýnkem, který je odsouzen k smrti za to, že zákeřně zaútočil na profesora marx-leninismu Šošolku; odehrají se před námi zmanipulované volby v květnu 1948; uvidíme však také, jak se proti hrubiánství a tuposti samozvaných vůdců vítězného lidu vzmáhá spontánní odpor a dochází k prvnímu narušování nově nastoleného „lidokratického“ pořádku. Žák i v této knize bravurně splétá osudy jednotlivých postav v barvitý obraz pohnuté doby následující po únorovém “vítězství pracujícího lidu“.

Košický vládní program