Prezidentovo zdraví – otazník za otazníkem

By , in Česko on . Tagged width: ,

Vyjádření brněnského radního Svatopluka Bartíka o tom, že český prezident Miloš Zeman má rakovinu a zbývá mu podle lékařů 3 až 7 měsíců života, vyvolalo i díky bouřlivé reakci tiskového mluvčího (Bartíka označil za lidský odpad) další vlnu spekulací o tom, jak na tom zdravotně prezident vlastně je. Bartíkovo vyjádření samozřejmě nelze brát jako věrohodný zdroj informací, protože nelze ověřit kvalitu jeho informačního zdroje a sám Bartík se o ní nevyjadřuje, takže se ke sdělení může každý postavit libovolně na škále drb x pravda. Přesto spekulací o zdraví Miloše Zemana přibývá úměrně tomu, jak přibývá nepřesvědčivých projevů jeho veřejného vystupování doprovázených Zemanovými vlastními komentáři o tom, jak špatně se pohybuje.

Zeman a jeho okolí si přitom jsou vědomi toho, jak před kamerami působí, a dělají maximum proto, aby špatná fyzická kondice nebyla před kamerami příliš nápadná. Jak přesvědčivě ukázal pořad České televize 168 hodin, Zeman si při vědomí přítomnosti kamer pokouší vyvolat dojem, že chodí sám, jindy zase jeho ochranka kolem něj dělá neprůhlednou zeď. Z řady záběrů je ovšem zjevné, že zdravotní otázky zabírají velkou část prezidentovy pozornosti a prezident své zdraví komentuje i při oficiálních příležitostech ve chvílích, kdy by se měl místo toho věnovat svým politickým či diplomatickým protějškům.

Prezident dlouhodobě poukazuje na dvě nemoci – cukrovku a neuropatii nohou. Při oficiálním oznámení kandidátské přihlášky tento týden oznámil, že mu „cukrovka odešla“, čímž se stal světovým unikátem. Neuropatie přetrvává, jak dokazují mimo jiné i dnešní záběry vrchního velitele vojsk, který bez pomoci už sotva sám vstane ze židle (přitom ještě v únoru letošního roku předstíral, že jezdí na běžkách s trekingovými holemi).

Stručný komentář Hradu, resp. jeho ošetřujícího lékaře, při tak velké nejistotě veřejnosti, která se znepokojením hledí do prezidentových unavených očí, proto nemůže poskytnout dostatečné uklidnění. Vzhledem k mimořádně stručným informacím ze strany Hradu tak otázku, jestli má tentokrát pravdu Bartík, nebo Ovčáček, zřejmě rozsoudí jen čas.

Současný zdravotní stav pana prezidenta po kontrolních, klinických i laboratorních vyšetřeních v žádném případě nepotvrzuje lživé informace o jeho vážném zdravotním stavu. Jedná se o zcela vymyšlené, ničím nepodložené zprávy.

MUDr. Miloslav Kalaš
ošetřující lékař prezidenta republiky

Pro zajímavost: krátký profil Miloslava Kalaše, jinak prý dlouholetého Zemanova přítele, který s ním jezdí jako lékařský dozor i na zahraniční cesty, přinesl v polovině října časopis Euro:

Miloslav Kalaš. Dnes 76letý doktor je zajímavou figurou hned v mnoha ohledech. Patřil mezi perspektivní kádry minulého režimu a jeho jméno se objevuje v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti. V letech 1989 a 1990 dokonce zastával funkci ředitele pražské zoologické zahrady. Po změně režimu se přesunul do Nemocnice Na Homolce a zaměřil se na jiná „zvířata“ – ta velká, je totiž známý jako lékař řady prominentních pacientů, nejen dosluhující hlavy státu. Důvody, proč si hradní protokol vybral zrovna takovou kapacitu, jsou neznámé. Lze však s nadsázkou konstatovat, že MUDr. Miloslav Kalaš má Na Homolce podobnou pověst, jakou měl doktor Cvach v Nemocnici na kraji města.

O tom, že má o svého starého souputníka v politice strach, hovořil v pořadu Devadesátka České televize i Mirek Topolánek, těsně před oznámením své vlastní prezidentské kandidatury. Jan Farský (Starostové) zase mluvil na Info.cz o tom, že ten, kdo má Miloše Zemana opravdu nesobecky rád, neměl by ho volit.

Lidsky mi to přijde až smutné, Zeman je evidentně v čím dál slabší kondici. Pohled na jeho úterní tiskovou konferenci s Andrejem Babišem byl smutnou podívanou. Myslím, že by se nad ním měli i jeho vlastní voliči slitovat a jestli ho mají opravdu rádi, měli by ho nechat odpočinout na jeho milované Vysočině. Cožpak nevidí, jak moc úřadováním trpí? Kdo má Miloše Zemana opravdu, nesobecky rád, neměl by ho volit.

Ve chvíli, kdy se o prezidentovi z důvodu nedostatečného informování a předstírání lepšího než skutečného stavu, mezi lidem začínají šířit spekulace (například o tom, že má amputovanou nohu), anekdoty, vtipy i kruté obrazové koláže, asi není něco úplně v pořádku a obraz hlavy státu i státu samotného tím jednoznačně trpí.

Zeman nicméně není jediný nejvyšší činitel, který o svém zdraví neinformuje dostatečně. Legendární příběhy známe z dob Sovětského svazu, kdy se veřejnost o skutečném stavu svých generálních tajemníků nemohla nic dozvědět, dokud nezemřeli, pak už zapírat dost dobře nešlo. Vrcholnou etapou byla takzvaná Pětiletka pyšných pohřbů, kdy v krátkém čase zemřelo několik nejvyšších představitelů SSSR, především trojice vládců Brežněv, Andropov a Černěnko. Z té doby například pochází ankedota, která připomíná reakce na to, když se objevily fotografie Miloše Zemana stojícího v zimní kombinéze na lyžích:

TASS oznamuje: „Buržoazní tisk napsal, že na letošních prvomájových oslav byla na tribuně místo soudruha Brežněva figurína. Je to sprostá pomluva. Ve skutečnosti tam byl tentokrát místo figuríny soudruh Brežněv osobně.“

Obzvláště konec Konstantina Černěnka vyvolával podivuhodné reakce. Už jeho zvolení bylo komentováno tak, že „do Kremlu byl přišourán Černěnko“. A při volbách těsně před koncem jeho života se režim snažil uklidňovat populaci záběry na to, že je schopen trefit se do urny, jak zajímavě popisuje v článku Nesmrtelnost rozkazem (vzpomínky ruského kardiologa) Český rozhlas.

Černěnko byl dopraven na „poslední štaci“ do známé privilegované Kuncevské nemocnice. Když se pak konaly volby do Nejvyššího sovětu SSSR, byla hlasovací urna postavena hned vedle Černěnkovy postele, což ovšem na televizních záběrech nebylo vidět. Šlo jen o to, aby sovětští občané viděli, jak Černěnko hlasuje. Černěnko do kamery sice ještě snaživě (a naprosto nepřesvědčivě) řekl, že se cítí dobře, ale už za pár dní zemřel.

A jak uvádí Wikipedie:

Politolog Leonid Parfjonov o něm prohlásil: „Aniž by nabyl vědomí, ujal se funkce generálního tajemníka.“ Pokud se Černěnko ukázal na veřejnosti, museli ho podpírat příslušníci ochranky a další ho měli za úkol obklopovat v těsném hloučku, aby to vypadalo, že státníkovo tempo chůze sto metrů za čtvrt hodiny není způsobeno fyzickou kondicí, ale tím, že se musí zastavovat kvůli konverzaci se zástupy obdivovatelů.

Ovšem tajnosti o svém zdravotním stavu dokázal vést i John Fitzgerald Kennedy nebo ještě spíše Francois Mitterand, který dokázal svou rakovinu tajit více než desetiletí, jak lze přečíst ve výborném podrobném článku Jak nemoci vůdců měnily běh dějin na Novinkách.cz.

Takto vypadala situace u Kennedyho:

Tento nejmladší prezident v dějinách USA skládal přísahu s vědomím velkého tajemství – záměrně Američany dezinformoval o svém zdravotním stavu, který byl mnohem horší, než se veřejnost měla důvod domnívat. Trpěl Addisonovou chorobou (částečné nebo úplné selhání funkce nadledvin), jejíž vinou závisel Kennedyho život na náhradní hormonální léčbě a jeho vítězství ve volbách i setrvání v úřadě na jejím utajování. Alespoň to si John Kennedy myslel.

A takto u Mitteranda:

Mitterrand se místo otevřeného přístupu rozhodl pro utajování. Podle Gublera (jeho lékař – pozn. red.) prohlásil: „Ať se stane cokoli, nesmíte nic prozradit. Je to státní tajemství,“ a dodal, aby měl Gubler zcela jasno: „Vy jste tímto tajemstvím vázán.“ Zprávy každých šest měsíců vycházely a Gubler postupně zjišťoval, že se ocitá v neřešitelné situaci. Nakonec se rozhodl psát je tak, že nebudou obsahovat lži ani zastírat pravdu, jen prostě nebudou úplné. „Bylo to jedenáct let hry na schovávanou se smrtí,“ napsal v pamětech. (…)

Mitterrandova nemoc byla veřejně oznámena v září 1992, kdy tlak prostaty na močovou trubici už nebylo možné řešit jinak než operativně v nemocnici. Ale i poté prezident fakta o nemoci skrýval a dál nařizoval Gublerovi, aby publikoval zavádějící lékařské posudky. (…)

„Trvání na zachování mlčenlivosti o jeho nemoci vedlo k nejrozsáhlejším protiprávním zásahům v dějinách francouzské republiky,“ konstatuje Owen. „Na Mitterrandův příkaz byly odposlouchávány telefony stovek politiků, novinářů a dalších osobností. Prezident to zdůvodňoval potřebou vědět, zda se někdo nechystá rozhlásit podrobnosti o jeho nemoci. Zčásti však šlo také o záminku, aby bylo střeženo tajemství jeho druhého rodinného života a nebyla ohrožena bezpečnost Pingeotové a její dcery, které žily v tajném sídle a byly hlídány z peněz daňových poplatníků.“

Nemilosrdně s Milošem Zemanem a jeho okolí kvůli tomu, jak se staví k diskusi o zdravotním stavu prezidenta, účtuje Zdeněk Šarapatka na Info.cz, který zastává názor, že prezident si žádné speciální ohledy nezaslouží, protože je nikomu neprokazuje ani on.

„Lidský odpad“, za který má Zemanův Ovčáček už každého, kdo nahlas zmíní mizerný stav jeho vůdce, se přitom povaluje i na Pražském hradě. Aspoň vzato podle tamních měřítek. Zeman se totiž nezúčastnil pohřbu kardinála Miloslava Vlka. A stačilo málo. Za důvod uvedl, že bývalý český primas byl zásadním stoupencem církevních restitucí a (sic!) vyzýval k neúčasti na hradních oslavách 28. října. „Já posílám věnce jen na pohřby těch, kterých si vážím. A Stanislava Grosse jsem si přestal vážit“, prohlásil prezident také po smrti bývalého partajního kolegy a ministra jeho vlády, kterému byl na svatbě sám za svědka. „Kolovaly fámy, že k nevyrovnanosti povahy přispěl jeho údajný sebevražedný pokus v minulosti (podřezání žil) a že navazující psychiatrická dokumentace byla prý prostředkem Špidlova vydírání“, napsal Zeman pro změnu o stranickém kolegovi a vicepremiérovi své vlády. Odpad, kam se podíváš. A nenávist za hrob. Je-li Bártíkova informace věrohodná, hraje s námi Hrad truchlivou hru o budoucnost republiky. Pod Babišovou diktaturou bez důvěry parlamentu a se státním pohřbem na lafetě i novými volbami. A v Lánech s hradním epitafem: Po nás potopa…

Ať je to jakkoliv, problémy s podezíráním a spekulacemi si nedostatečnou komunikací způsobuje Hrad sám.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn