Monday, September 25, 2017

Relativizace totality, nebo hledání pravdy?

By Simindr, in Česko Společnost on . Tagged width:

Po zveřejnění rozhovoru Veroniky Pehe s francouzskou historičkou Muriel Blaive na A2larm.cz na téma interpretace českých dějin v období komunistického režimu se rozhořely vášně na sociálních sítích. Nejčastěji se vzrušené komentáře dotýkaly toho, zda způsob uchopení historie ze strany této historičky angažované v Ústavu pro studium totalitních režimů nevede k příliš relativizujícímu pohledu na to, co se odehrávalo v Československu před rokem 1989. Je třeba přiznat, že do debat se zapojil i autor tohoto textu, přičemž patří k těm, kteří na výroky Muriel Blaive nahlížejí s velikou skepsí.

Blaive ve zmíněném rozhovoru tvrdí, že „Určitě je pravda, že ÚSTR pracoval v prvních letech pod tlakem daného výkladu dějin.“ Myslí tím, že komunistická totalita byla ze strany zakladatelů ústavu nahlížena jako totalita v příliš černobílém podání a že její odsudek měli jako politické zadání.

Podle mne česká společnost vždycky věděla, že nic jako esence „totalitarismu“ neexistuje, stejně jako se málokdy v životě vyskytují zcela zlí či zcela dobří lidé. Lidé intuitivně vědí, že svět není černobílý. Pokud politické elity zneužily ideu totalitarismu, což je akademický koncept, pro svou politickou agendu, neznamená to ještě, že to lidé spolkli. Ve svém výzkumu jsem se zabývala mimo jiné pohraničním městem České Velenice. Byla tam určitá míra kolaborace za minulého režimu, jelikož místní obyvatelé byli chtě nechtě zapojeni do střežení hranice. Proto tam spolupráce není téma, resp. lidé necítí potřebu popřít zjevnou minulou praxi: všichni vědí, že se hodně lidí ke spolupráci přidalo, jejich sousedé, kolegové, rodina, možná oni sami. Lišily se jen okolnosti a motivace. Pro historika je tam k mání celá škála lidských emocí, od strachu k patriotismu, od malichernosti k upřímné víře v socialismus. A když se místních obyvatel zeptáte na zákony z Prahy, tak vám řeknou, že to je blbost, že život za komunismu tak černobílý nebyl. I generace narozená po roce 1989 si je toho vědoma. Neodsuzují rodiče, ale naopak se snaží chápat, co se stalo.

Blaive pro svou interpretaci nabízí tzv. koncept „vyjednávání“ mezi režimem a obyvatelstvem. Jde o proces, kdy moc, jakkoliv autoritářská, musí hledat způsoby, jak obyvatelstvo udržet v klidu, aby se nezačalo proti moci bouřit. Což by šlo do jisté míry přijmout, protože ke kombinaci cukru a biče skutečně i v totalitárních režimech dochází, problém je, že termín vyjednávání příliš asociuje obchodní strategii, v níž jsou proti sobě svobodné strany. A že je to v postupu historičky slabina klíčová, dokazuje ona sama v jedné z odpovědí: „…pokud chcete studovat odpor, represe nebo iniciativy jako Charta 77, musíte se také zaměřit na to, proč měla Charta tak málo členů, proč byla dlouho tak marginální. Co nám to říká o minulém režimu a jeho zdrojích legitimity? Jakým způsobem poskytoval lidem určitou kompenzaci, aby se nepřidali k opozici? Jedno bez druhého přeci zkoumat nelze.“ 

Stačí tento jeden příklad, aby se obhajoba nečernobílého vidění totality Muriel Blaive sesypala jako domeček z karet. Sedmdesátá léta byla nejtvrdší dobou normalizace. Entuziasmus 60. let s vrcholem v Pražském jaru byl zašlapaný okupačním Srpnem 68 a ještě víc zadupaný do země Srpnem 69, kdy už nestříleli Rusové, ale naši vlastní do vlastních (dobrý dojem lze načerpat na stránce Věrný zůstanu). Jak uvádí stránky Myjsmetonevzdali.cz:

Začátek 70. let v ČSSR byl ve znamení likvidace výsledků obrodného procesu a obnovy sovětského systému. Čistky ve straně a společnosti v první polovině 70. let a obnovení politických procesů nemalou měrou přispěly k tomu, že se většina společnosti postupně přestala zajímat o veřejné záležitosti.

Oficiální život v zemi plynul monotónně bez větších výkyvů, vymezován pouze stranickými sjezdy, oslavami významných výročí a svátků. O tom, co se má hrát za hudbu, vydávat za knihy, co mají hrát divadla či vysílat rozhlas a televize, začala opět rozhodovat stranou řízená cenzura. Trvající hospodářská a technologická stagnace pak přispěla k tomu, že stejně jako celý východní blok ztrácela i ČSSR na světových trzích konkurenceschopnost.

Možná čistkám ve straně a cenzuře někteří historici chtějí říkat „vyjednávání“, ale pak skutečně relativizují míru agresivity režimu, s níž přistupoval ke všem, kteří se nepřidali. Je překvapivé, že historička netuší, proč byla podpory Charty 77 tak marginální. Nebylo to důsledkem žádného vyjednávání, ale důsledkem okupace a tvrdé represe, která přišla jako reakce na největší a nejnadějnější vzedmutí svobodných nálad, které byly nekompromisně a násilně potlačeny. Opakování téhož chtěl po takové zkušenosti pochopitelně jen málokdo.

„Zdrojem legitimity režimu“, abychom použili její termín, bylo násilí, cenzura a absolutní kontrola a moc nad všemi občany. Ze slov historičky Blaive se zdá, jako by nevěděla kupříkladu nic ani o monstrakci jménem Anticharta, která byla vzorovou demonstrativní reakcí na Chartu 77 právě proto, aby její podpora byla marginální. Za toto veřejné ponížení nabízel režim jako „kompenzaci“ absenci perzekuce, jíž se dostalo chartistům, žádné vyjednávání. Tvářit se, že k tomu neexistují historické materiály, včetně záznamů tehdejšího vysílání televize, a že k popisu tehdejší atmosféry a chování moci je třeba dále nekonečně bádat nové skutečnosti, protože ty známé na takové zjištění nestačí, znamená dehonestovat vlastní odbornost na poli historické práce.

Jistě, v 80. letech slábnoucí režim povoloval některé šrouby a byl nucen zajistit i určitý sociální základ v nedokonale fungující ekonomice, ale nic z toho mu nedávalo větší legitimitu než vědomí vždy přítomného státního dohledu. Skutečnost, že se zpívaly Holky z naší školky nebo za celostátního vzlykání umíral doktor Strossmayer, byla jen anestetikem přebíjejícím podstatu toho, jak byly rozdané karty. Ale základem, bez něhož by žádné anestetikum od Kroků Františka Janečka nestačilo, byl totalitní základ státu.

Blaive uzavírá rozhovor takto:

Můžeme jasně říct, že komunistický režim byl špatný a být rádi, že už skončil. To ale neznamená, že bychom měli odepsat životy lidí pod záminkou, že to vše stejně bylo „zlo“. To by byl velmi „komunistický“ postoj, a z něj přeci chceme vyrůst – nebo ne?

Což odhaluje druhou slabinu jejího přístupu, kdy směšuje individuální osudy se systémem. A zatímco individuální životy skutečně nikdy nejsou černé nebo bílé, o systému s ostnatými dráty, zabitými, popravenými, vězněnými z politických důvodů, vyhazovanými z práce či ze školy, umlčovanými a vystěhovávanými se jako o černém a o zlém hovořit s klidným svědomím dá.

A osobně si troufám tvrdit, že problémem této země není v tom, že by příliš tvrdě a černobíle pojmenovávala komunistický režim jako zlo, ale v tom, že naopak svá selhání neumí dostatečně otevřeně a upřímně pojmenovat a relativizuje je právě v oněch nic neřešících 5o odstínech šedi, v nichž není padouchů a není hrdinů. A důsledky této neschopnosti vyrovnat se s tím, co jsme žili, nás pronásledují dodnes, například v míře ochoty akceptovat a volit ideové pokračovatele tehdejších utlačovatelů nebo jejich transformované odnože s estébáckou minulostí. Před několika lety jsem tento komplex nazval České nesvědomí.

Ve zpětném pohledu se zdá být evidentní, že nepojmenováním a nepřijetím toho špatného v nás jsme zablokovali cestu k tomu, jak být hrdí na to dobré. Zpochybňováním špatných skutků význam těch dobrých zlehčujeme. V našem kolektivním vědomí máme minimum hrdinů, protože neznáme ani své zločince. Piloti RAF nejsou v učebnicích dějepisu na prvních místech, protože v nich nejsou ani komunističtí prokurátoři odsuzující z politických důvodů své spoluobčany k trestům smrti. Pravdu o sobě samých nechceme znát, protože by často nebyla příjemná. Tehdejší traumata raději vytěsňujeme, než abychom se s nimi smířili a dospěli jsme. Lze to ilustrovat na téměř každé diskusi nad případy „vyrovnávání se s minulostí“.

 

Důležité související texty:

Já jsem totalitarismus

Reakce Muriel Blaive na negativní ohlasy na její rozhovor v A2larm.cz. Ve svém textu se mimo jiné odkazuje na slavný Dopis Husákovi, který napsal Václav Havel v roce 1975. Hledá v něm oporu pro svůj výklad společenské smlouvy: „Podle Havla režim nabídl občanům za jejich politickou pasivitu spotřební zboží a relativně dobrý životní standard, respektive přinutil je k pasivitě strachem a „existenčním nátlakem“. Vůbec nejde o popírání toho, že někteří lidé, příliš mnoho lidí, zažilo osobně zaměřené represe. Havel tento systém „veřejného podplácení“ zamýšlel jako výchozí bod pro hlubší reflexi moderní evropské společnosti, její schopnosti odporu, anebo naopak jejího potenciálu pro souhlas s nadvládou. Je to reflexe, jež se opět týká všech Evropanů, a ne jenom Čechů.“

Troufám si říci, že se Blaive hluboce mýlí, resp. nadinterpretuje – o Evropě v Havlově textu není ani slovo, šlo o čistě interní česko-slovenskou situaci. A strach je u Havla uveden jednoznačně, zdůrazněně a bez jakýchkoliv pochyb na prvním místě jako klíčový nástroj moci, nikoliv jen jako jeden z mnoha aspektů reality.

Sama Blaive přitom předvedla vlastní strach, ale strach těch, kteří nechtějí být konfrontováni kvůli vlastním skutkům či slovům, když odmítla pozvání do DVTV (jako bezpečnější řešení ústav zvolil vyslání ředitele Hazdry, který mohl použít taktiku odstupu od vyřčených slov své poradkyně). Z hlediska sociologických kategorií je to definovatelné jako typický projev zneužití symbolické moci úřadu, který si nárokuje legitimitu jednostranně interpretovat dějiny, ale odmítá svou interpretaci obhájit vůči těm, kteří s ní nesouhlasí. Šlo by takový krok nadinterpretovat jako podvědomé sympatie k totalitním praktikám, které Blaive nechce vidět tak černě?

Tajný mail z ÚSTR: ‚Bude dělat Blažek potíže? Zbavme se ho‘.

Schopnost mocenského, nikoliv čistě historicky badatelského chování podle všeho Mureil Blaive prokázala i v samotném Ústavu pro studium totalitních režimů, kde stojí na jedné straně dlouhodobě bojujících stran. A zatímco v rozhovorech a veřejných vystoupeních vzývá ke svobodě bádání, k otevřejné historické pravdě a neideologickému chápání minulosti, neváhá v zájmu jedné pravdy volat po odvolání konkurenční strany v ÚSTR, například v osobě erudovaného a respektovaného historika Petra Blažka, jehož track record v oblasti mapování minulého režimu je úctyhodný (a laickým pohledem rozsáhlejší než u Blaive).

Vedení ÚSTR se ohrazuje vůči kampani vedené proti historičce Blaive

Vedení ÚSTR vydalo prohlášení, v němž se staví za svoji zaměstnankyni. Zatímco Muriel Blaive přiznává plné právo interpretovat dějiny podle svého uvážení, pokud to dělají její kritici, označuje to ústav za kampaň.

O anihilaci Muriel Blaive a principech historické práce

O tom, že část zastánců Muriel Blaive o jiné názory nestojí, dokazuje hysterický text Jana Randáka v Deníku referendum, který jiné názory označuje za „morální soudy“, zatímco stejné morální soudy z úst historičky, jen jinak pólované, hájí jako právo na interpretaci. A místo věci samotné a důkazních materiálů hodnotí osoby a obsazení.

Poradkyně ředitele ÚSTR Blaive: Archivy nesvědčí o zlu minulého režimu

Výše uvedený přístup Jana Randáka lze dobře konfrontovat s Jiřím Sezemským na Forum24.cz, který si také nebere „přívlastkové servítky“, když úvahy historičky označuje za „scestné“, nicméně následuje sada věcných argumentů, které nejsou ničím jiným než interpretací dějin, která tolik leží na srdci samotné Muriel Blaive. Sezemský navíc celou věc dává do kontextu „souboje o ÚSTR“, v němž se z nevinně vypadající touha po svobodě bádání a interpretaci historie stává služba moci. (Jako osvěžení paměti lze doporučit i text Martina Fendrycha na Aktuálně.cz z roku 2014 k tomu, jak byl kontroverzním způsobem zvolen současný šéf ústavu Zdeněk Hazdra – ÚSTR páchne od Rady. Zvolena Foglová II, Zdeněk Hazdra.)

Pouhé tři měsíce práce nové rady potvrdily systematické naplňování politického plánu levice ovládnout činnost ústavu a Archivu bezpečnostních složek, ve kterém se nacházejí složky Státní bezpečnosti. Radní se chovali přesně v duchu vyjádření Lubomíra Zaorálka, který tehdy prohlásil, že „ústav je špinavá, hnusná instituce, kterou je třeba vymést“.

O tom svědčilo i dlouho připravované odvolání tehdejšího ředitele Daniela Hermana na jaře 2013, přičemž krátce nato odešel i první ředitel ústavu Pavel Žáček. Rezignace všech členů poradního kolegia a vědecké rady ÚSTR obsazené nezpochybnitelnými osobnostmi, kde mimo jiné působili profesor Bostonské univerzity Igor Lukeš, profesor z Harvardu Mark Kramer či bývalý šéf rady Michael Kraus z Middlebury College, byla zřetelným barometrem, co se v ústavu děje.

Už v té době nešlo jen o výklad totalitní minulosti, ale především o symbolický „klíč“ k Archivu bezpečnostních složek, aby nestál jako bariéra v cestě pronikání exponentů minulého režimu do státní správy. A tehdy se do obměněné vědecké rady dostala i Muriel Blaive, která zde působila dva roky.

Příchod nového ředitele Zdeňka Hazdry znamenal nucený odchod téměř všech odpovědných vedoucích a dalších desítek lidí z ústavu, mimo jiné badatele Radka Schovánka, který svědčil proti Babišovi u bratislavského soudu, kde zpochybnil možnost falšování záznamů Státní bezpečnosti.

Levicový puč tak byl v této instituci dokonán, navíc za cenu porušení zákona. Městský soud v Praze letos v dubnu pravomocně rozhodl, že propuštění ředitele Daniela Hermana bylo protiprávní. Ústav ještě podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Muriel Blaive polemizuje s Jiřím Sezemským o komunismu

V reakci na Sezemského sepsala Blaive text, v němž opakuje svou dosavadní pozici. Forum24.cz ho vydalo s editorskou poznámkou Pavla Šafra, která obsahuje klíčovou pasáž pro pochopení kontextu současné kauzy (pro doplnění lze přečíst i další polemický Šafrův komentář Jak si šarlatáni hrají na vědce a vylepšují nám historii komunismu.

Domnívám se, že se nemůžeme tvářit, že historické zkoumání komunismu nemá žádný hodnotový podtext a jde jen o čistou vědu, která se nesmí zaměňovat s ideály. Paní Blaive totiž nešíří v českých médiích vědecké poznatky, nýbrž svoji konkrétní hodnotovou orientaci, neboli názor na nejednoznačnost morálních kategorií v aplikaci na život v komunismu. Na to má jistě plné právo. Ale nejde o vědu. A její hodnotová orientace úzce souvisí s rozhodnutím českého senátu, jací lidé povedou ÚSTR. Prostě se netvařme, že nejde o hodnotové postoje.

České dějiny podle paní Muriel a hranice mezi dobrem a zlem

Výborný komentář ke kauze napsal spisovatel Pavel Navara na Aktuálně.cz, který mimo jiné poukazuje na to, že mrtví na hranicích byli i v takzvaně méně tvrdých 80. letech. Navara napadá klíčové místo teorie Blaive o tom, že je třeba komplexně bádat v individuálních osudech, abychom pochopili metody vyjednávání totalitního státu s občany.

Jenže problém je v tom, že studiem všednodennosti se nezískají odpovědi na základní otázky, které nás trápí: kde se vzalo všechno to zlo, které nás pronásledovalo tolik desetiletí? Problém je totiž komplexnější než komplexní, neboť jak píše americký historik Timothy Snyder: „Dokonalá znalost ukrajinské minulosti ještě neodhalí příčiny hladomoru. Bádání v oboru polských dějin nenabízí zrovna nejlepší způsob jak pochopit, proč za Velkého teroru zahynulo tolik Poláků.“ (…)  Můžete udělat sebelepší terénní i archivní výzkum, můžete zkoumat všední den každého dvacátého Čecha i Slováka, ale tyrana, jeho motivaci a jeho metody tím ještě zmapovat nemusíte. Málokdo se v sedmdesátých a osmdesátých letech osobně setkal s otevřeným násilím. Přesto existovalo; a účinně působilo jako skrytá alternativa každého všedního dne. Včetně vědomí očekávatelné beztrestnosti jeho původců.

Jak spokojení byli spokojení rekreanti?

Zasvěcený komentář Marka Švehly z Respektu.

Mluvit o „neustálém procesu vyjednávání“ zase zavání nekonečným a v souvislosti s ÚSTR nesmyslným sporem o pojmy a detaily. Absolutní vládci s nikým ze svých poddaných nepotřebovali vyjednávat, a pokud to činili, dělo se tak v nepodstatných sférách života československého státu, nikoli v principiálních věcech. K tomu si nemusíme platit kdovíjak drahý výzkum ve speciálně zřízené instituci.

Pouta – film, kterému o něco jde

Pro inspiraci, jak se systém propisoval do individuálních osudů, si dovolím doporučit film Pouta a svou recenzi na něj. Je nadmíru přesvědčivou ukázkou toho, co znamenala i ta „mírnější“ totalita pro duše zajatých obyvatel a výsledek onoho ze strany Blaive tolik vzývaného „vyjednávání“.

Pouta jsou film o slabosti, tlaku, selhávání a osvobozování, vymaňování se. O hledání úniku ve světě, ze kterého se téměř jinak než tragicky nebo iluzorně utéct nedá, a pokud ano, tak nikoliv bez bolesti či trestu. Industriální obrázky přitažené šedé a hnědé nemluví ani tak za normalizační dobu, jako symbolizují obecně neurčité bezútěšno, nikoliv primárně útlak a strach, ačkoliv ten je asi prazákladem a první podmínkou, ale především to nepochopitelné bezčasí, nesmyslno, narušení důvodů existence, kde i přežívání je téměř vznešené slovo. Ostatně tak ke mně ve vzpomínkách mluví i můj pocit z konce osmdesátých let, kterých jsem se dotkl jen letmo jako dítě, přesto je dodnes kromě vlastních vzpomínek hodně vnímám v přístupu, hodnotách a mnoha reakcích lidí starších než je naše generace. Jako mrtvolný stav, který je tu na věčné časy, ze kterého ten, kdo ho programově nezneužíval, utíkal do svých vlastních světů chatové rekreace, nekonečných kávových přestávek v kanceláři, opileckých večírků, malých či větších jánabráchismů, které byly samozřejmostí, drobných rádoby statečných ochcávání systémů v podobě promarodění prvomájových průvodů a hrdinského šepotavého pomlouvání stranických a podnikových kádrů za pečlivě zavřenými dveřmi. Latentní strach sice všude, ta neuchopitelná nervozita, ono „neříkej to před ostatními“, ale mnohem silněji mi z té doby zůstává ta podivná, pokroucená zastavenost času, nesměřování do nikam přebíjené vyhlašováním pětiletek a překračováním plánů, které stejně nikdo nebral vážně. Zohavenost hodnot a zhovadilost pravidel, kterým se většina dokázala relativně snadno přizpůsobit, a ze kterých utíkala do svých nenápadně přiohnutých mikrosvětů.