Monday, September 25, 2017

Srpen 1968 v dětských vzpomínkách

By Simindr, in Česko Společnost on .

Připomeňte si Srpen 1968 ve vzpomínkách známých osobností, jak je zaznamenaly pro knížku Mé dětství v socialismu, která vyšla v roce 2014 u příležitosti 25. výročí sametové revoluce. Díky tomuto projektu se podařilo shromáždit více než 400 tisíc korun, které byly poskytnuty na podporu dětem v nelehké situaci. Přinášíme úryvky z těch textů, které přibližují atmosféru srpnových událostí roku 1968.

 

Co viděl jeden kluk (Petr Koubský)

Bylo mi sedm a snažím se opravdu vzpomínat, nefabulovat. Myslím, že je moje vyprávění jakžtakž autentické, protože jsem o té dlouhé cestě domů nikdy s nikým nemluvil. Dospělí mi nemohli vložit do hlavy svou verzi. Měl jsem pocit, jistě pravdivý, že o tom nechtějí mluvit. Že se to nehodí. Velká zkušenost: na některé věci je lépe se neptat. Naučila se to jedním vrzem celá moje generace. Starší se nic učit nemuseli, ti to dávno znali. Nevěřili byste, jak rychle a přirozeně tyhle věci pochytíte. Jak ta ryba ve vodě: vstřebáte je kůží.

Když si to zkouším zpětně představit: asi měli trochu strach, asi měli vztek, ale řekl bych, že hlavním pocitem, který zažívali, bylo ponížení a křivda. A ztráta budoucnosti. To jsou emoce, které dospělý dítěti těžko sdělí. Neví jak, nemá jak. Kromě toho, oni oba už jednou poznali, jaké je žít v okupované zemi. Já se s tím měl teprve seznámit.

Bylo mi sedm a líčím to dramaticky, protože jsem to tak vnímal: najednou přiletěla nesrozumitelná noční můra, na kterou je očividně krátký i můj táta — člověk, který si vždycky věděl rady se vším. Konec světa: a on to pro mě konec jednoho světa byl. Dítě se má důvěry ve všemocnost dospělých zbavovat jinak než takhle, řekl bych. (…)

Rychlík dojel na konečnou, do našeho Okresního Města. Bylo pozdě odpoledne. Uprostřed autobusové smyčky před nádražím stál tank. První, který jsem doopravdy uviděl. Kolem něj vojáci v jakýchsi montérkách. Malí, černovlasí, umaštění.

Pak jsem pár dní nesměl ven. Televize vysílala monoskop, ale bez přestání v ní někdo mluvil, vzrušené hlasy bez tváří. Pamatuji výzvy: obracejte směrové tabule na křižovatkách! Bylo mi líto, že s tím nemohu jít pomáhat. Rodiče byli pořád někde pryč. Sháněli konzervy a podepisovali petice. Jak se mělo ukázat, oboje zbytečně. Válka a hlad nepřišly a petice tanky nevyhnaly. Když jsem šel do školy, byl už v Okresním Městě klid. Cizí vojáci nechodili v tankistických montérkách, ale v divně zelených uniformách, ošklivých ve srovnání s československými. Zdi byly popsané hesly. Na našem domě stálo (a k přečtení to bylo ještě pěkných pár let): Ať žije Dubček, Svoboda, Černík a Císař! Ten císař mě mátl, jaký císař? „Dubčekovi slivovici, Novotnému přes palici“ bylo srozumitelnější, i když jsem nevěděl, kdo je Novotný. Některá hesla v příštím roce zabílili, ale většina prostě vybledla do nečitelna.

 

O čem si zítra promluvím se synem (Peter Lelovič)

Dneska ráno jsem vstal a našel mámu u okna v obýváku. Dlouho o mně nevěděla. Ona! Která vždycky ví, když úplně potichounku šmíruji odvedle přes klíčovou dírku nejnovější díl Raumschiff Enterprise!

Teď jenom kouká ven a pláče. Velcí kluci jsou velcí, protože nepláčou. Ale když pláče vaše máma, která všechno ví a má všechno zvládat, to sakra zbystříte. A táta není doma.

„Mami?“ ozvu se nejistě. Stojím za ní, prcek v pyžámku.

Otočí se, chvíli jako by mě snad ani nepoznala, a pak řekne: „Je válka“. Vezme mě do náruče a ukazuje mi tank na ulici.

Bomba! Znáte v pěti lepší klučičí vzrůšo?

Jenomže – nesmím ven. A tam mám kamarády. Věřte-nevěřte, tři Ivany a jednoho Igora. Občas se rveme. Ale když jde o někoho zvenčí, to jsme jedna ruka. Spolu jsme se letos naučili skákat z garáží. Roztočit kus větve tak, aby její konec odlétl nepříteli do hlavy strašlivou rychlostí. A jiné důležité klučičí věci. Jenomže dneska nesmím ven.

Zvenku je slyšet praskot. Máma říká, že je to střelba a zase pláče. (No, pochybuju. V televizi tedy střelba zní úplně jinak.)

Každou chvíli někdo zvoní u dveří. Prý jenom tátovi kolegové z práce. Až večer několikrát zazvoní telefon a máma to vždycky po chvíli složí. Asi táta. Vždycky když volá z Vídně, telefon zvoní několikrát. Obvykle spolu telefonují jenom krátce. Dneska strašně dlouho. Vlastně jsem usnul dříve, než skončili. (…)

V to ráno mámu asi ve tři ráno vzbudil jeden ze zaměstnanců rozhlasu. Když jsem vstal já, už věděla, že před Rozhlasovým palácem na pražských Vinohradech se střílí. Už věděla, že do hlavní budovy rozhlasu v Bratislavě před chvílí vtrhli ruští vojáci a stříleli i tam. Ten tank za naším oknem totiž nestál náhodou. Také jsme bydleli v rozhlase. Představte si, že tam bydlíte s pětiletým klukem a druhým na cestě (brácha se narodil v prosinci). Proto ten pláč. A ten praskot byla opravdu střelba. Na náměstí vzdáleném asi tři sta metrů v ten den zastřelili tři lidi. Jednou z obětí bylo patnáctileté děvče.

 

Malý kolaborant (Jan Pokorný)

„Nechceš ten chleba celý? Nebo dva? Za chvíli nebude, ještě tu pár bochníků mám,“ nabízí prodavačka a očima přehlíží nekončící frontu lidí. Odmítám se tahat s čímkoliv nad rámec seznamu. Kupuju jen to, co mám napsané, platím a jdu zpátky na naše sídliště. Před domy postávají skupinky lidí, debatují, občas někdo ukáže směrem k centru města. Z amplionů městského rozhlasu se ozývá naléhavý hlas – prosíme průvod s černou a sovětskou vlajkou, aby zůstal stát. Nechoďte prosím dál, aby nedošlo ke krveprolití! To slovo slyším snad poprvé – krveprolití. Před vchodem našeho domu stojí máma a vzrušeně gestikuluje.

„Honzíku, je válka, je válka,“ volá na mě se slzami v očích.

Doma hraje naše černobílá televize a vysílá o tom, jak v noci vojska Varšavské smlouvy obsadila Českou republiku, jak bude jednat vedení Komunistické strany Československa. Nevím, nerozumím, nechápu. Vždycky nás strašili imperialismem, ale tohle přeci nejsou Němci nebo nedejbože ti Američani!

Z pole zmizely kombajny. Nechaly jenom jeden pruh neposekané pšenice. Místo strojů s nápisem JZD československo-sovětského přátelství teď na strništi, pár kroků od branky fotbalového plácku, stojí čtyři tanky. Na nich sedí chlápci v cizích uniformách, na kolenou samopaly a v puse cigaretu. Z balkónu mám dobrý výhled, ale máma mě táhne dovnitř. Sestra už leží v kočáru, snášíme ho do přízemí. Většina bytů má otevřené dveře, lidé stojí na chodbách a neklidně debatují. Pan Zůna v přízemí nás zastavuje, ustřihuje kousek trikolóry a špendlíkem mi ji uchycuje na kapsu u košile. Připadám si důležitě.

Na Třídě Míru nějací muži píšou vápnem nápis – LENINE PROBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL!!! O kus dál zase někdo napsal – BĚŽ DOMŮ, IVANE! Z amplionů městského rozhlasu zní písnička – Bež domů, Ivane, čeká tě Nataša, běž domů, Ivane, tady tě holky nemaj rády! Po chvíli ji střídá důrazný hlas, který vyzývá ke stavbě barikád. Na křižovatce u městské brány stojí popelářské auto. Skupina mužů se ho snaží převrátit na bok a zatarasit cestu. Z rozhlasu slyšíme Martu Kubišovou. Ať mír dál zůstává s touto krajinou…. Od náměstí se blíží dav lidí. Nese transparent SMRT OKUPANTŮM! AŤ ŽIJE DUBČEK! Za rohem někdo zapálil sovětskou vlajku, tu rudou se žlutým srpem a kladivem. Z dálky se ozývají dávky ze samopalu.

Kupujeme sunar a rychle se vracíme domů. Ven nesmím, fotbal vedle sovětských tanků se dnes hrát nebude. Ležím v dětském pokoji, čtu si knížku Neználek ve Slunečním městě. Občas poodhrnu záclonu a dívám se na tanky, jejichž kanóny míří na náš dům. Dorazily ještě dva obrněné transportéry. Z vedlejšího vchodu vyšla skupinka chlápků, mávají bílým praporem a blíží se k vojákům. Rozčileně šermují rukama a v očích mají vztek. Vojáci nechápavě koukají, vypadají unaveně, propadlé tváře, na nich šmouhy od kolomazi. Krčí rameny a něco říkají. Přes hřiště projíždí vojenský gazík a nějaký sovětský důstojník cosi štěkne směrem k vojákům. Ti zalézají do tanků, zavírají poklopy. Muži s bílou vlajkou se rozpačitě vracejí domů.

Vedle v obýváku hraje televize, hlasatel opakuje zprávu, že vojska Varšavské smlouvy v noci překročila hranice Československé socialistické republiky a žádá občany, aby zachovali klid a rozvahu. Dnes to bude bez fotbalu.

 

Dětství na čáře (Jan Rejžek)

Ale to už do vzpomínek na dětství vlastně nepatří. Pro mou generaci jeho konec uzavřely okupační tanky. Na letní byt do vedlejšího domu jezdila rodina Plášilových z Prahy, intelektuálové, kteří mi vozili Literárky, a přiváželi navíc čerstvé politické zvěsti z metropole. Díky nim jsem mimo jiné začal poslouchat Houpačku Jiřího a Mirky Černých.

Na středu 21. srpna jsem se vůbec netěšil. Ačkoliv bylo vedro, podnikavá babička mě jistě zase bude nutit jít do lesa na sběr otravných borůvek, které pak jezdila prodávat do pražských restaurací.

V sedm ráno jsem si pustil rozhlas po drátě a dávali nějakou divnou sci-fi hru. Vyběhl jsem z bytu a na chodbě se srazil s těmi Pražáky. Okupujou nás Rusáci! No sláva, nemusím na borůvky!

Do pohraničí si okupační vojska netroufla, za dobrodružstvím jsem vyrazil do Českých Budějovic, kde taky tekla krev. Do toho všeho v Chebu zemřel na infarkt můj biologický otec, takže jsme potom cestovali na pohřeb napříč čerstvě pokořenou zemí a jeden pán v kupé nám líčil střelbu na muzeum.

 

Jazz skrz kouř a zmrzlina za jedenáct (Alexandr Mitrofanov)

Nová vlna poděkování osudu mě zachvátila, když jsem si říkal: Ještě že ta strašná stalinská doba skončila! Vždyť tyran už nežil celých patnáct let. To ve mně sedělo ten měsíc, který jsme strávili v lesích, na krásné řece, měsíc s chutí hub, lesních jahod a vůní jehličí. Zpět do našeho Rostova na Donu jsme se měli všichni tři vrátit 25. srpna se zastávkou v Moskvě, kde žila mámina školní kamarádka Valentina.

Mezitím ale byl 21. srpen. Rodiče byli zjevně zmatení. Valentina nikoli. Vyprávěla – a měla slzy studu a vzteku v očích – jak je dva dny předtím z práce nahnali spolu s davy dalších Moskvanů do špalíru na cestě z letiště Vnukovo do Kremlu, strčili do ruky sovětské a československé vlaječky a přikázali, aby mávali, usmívali se a provolávali zdravice Ludvíku Svobodovi, který byl tudy vezen. „Jsme prokletí, prokletí na roky dopředu!“ opakovala Valentina. Rodiče byli v rozpacích.

Chápal jsem je. Ve svých jedenácti letech jsem si dobře ujasnil základní pravidlo života: Každou chvíli může někdo přijít a všechno nenávratně zničit. Oni to měli zažité mnohem silněji.

 

Všechny příspěvky v knize Mé dětství v socialismu jsou k přečtení na stejnojmenném webu. 

Podrobný průběh noci z 20. na 21. srpna 1968 najdete na webu speciálu České televize Srpnová noc.

  • 23.00

    VOJSKA PĚTI ZEMÍ – SOVĚTSKÉHO SVAZU, POLSKA, NĚMECKÉ DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY, MAĎARSKA A BULHARSKA – PŘEKROČILA STÁTNÍ HRANICE ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY.

  • 23.00

    Oddělení pohraniční kontroly na Cínovci hlásí na Hlavní správu StB, že československé hranice narušila cizí vojska.
    Hlavní správa StB vzápětí dostává stejné zprávy z dalších oddělení pohraničních kontrol.
    Všechna spojení s oddělením pohraničních kontrol jsou náhle přerušena.

  • 23.00

    PPlk. Ripl oznamuje pplk. Kožuchovi, že sovětské tanky překračují československé hranice a dává pokyn k přesunu skupiny příslušníků z restaurace Ústředního domu armády do objektu Státní bezpečnosti v Sadové ulici.

  • 23.00

    Premiér Oldřich Černík obdržel zprávu od vedoucího sekretariátu ministra vnitra, že vojska pěti zemí překročila státní hranici. Černík žádá o její prověření, protože ji nevěří.

  • 23.00

    M. Hruškovič na zasedání předsednictva ÚV Komunistické strany Slovenska oznamuje vstup vojsk a předkládá text zvacího dopisu s tím, že „v Praze byl schválen všemi, včetně Dubčeka, a že proti němu byli jen Smrkovský a Kriegel“. Šest z deseti přítomných zvací dopis schvaluje a čtyři jsou proti.

  • 23.11

    Západoněmecká zpravodajská služba vyhlásila poplach. Z obrazovek dálkových radarů ji totiž zmizel prostor Prahy a příjem radarových signálů začal být rušen.

  • 23.30

    Generál Dzúr se vrátil na Ministerstvo národní obrany a svolal poradu Vojenské rady.

  • 23.30

    Generál Dzúr telefonicky oznámil předsedovi vlády Černíkovi, že vojska Varšavské smlouvyobsazují Československo.

  • 23.30

    SOVĚTSKÝ VELVYSLANEC ČERVONĚNKO OZNÁMIL PREZIDENTU REPUBLIKY LUDVÍKU SVOBODOVI VOJENSKÝ VPÁD DO ČESKOSLOVENSKA.

  • 23.35

    PPLK. RIPL TELEFONUJE PPLK. DOLEŽALOVI NA RUZYŇSKÉ LETIŠTĚ A VYDÁVÁ ROZKAZ „SPUSŤTE AKCI“.

  • 23.40

    PŘEDSEDA VLÁDY OLDŘICH ČERNÍK OZNAMUJE NA SCHŮZI PŘEDSEDNICTVA KSČ, ŽE NA NAŠE ÚZEMÍ VSTOUPILA VOJSKA VARŠAVSKÉ SMLOUVY.