V nejdůležitější zkoušce roku 2017 jsme obstáli, řekl prezident

By , in Zahraničí on .

Včera Česko a Slovensko slavily 25. výročí vzniku obou samostatných států. Pro Slovensko tento den dlouhodobě představuje významnější milník než pro Česko. Slovenský prezident drží tradici novoročních projevů (ten český žádá o pozornost na Druhý svátek vánoční), začátkem roku také uděluje nejvyšší slovenská státní vyznamenání, byť to bývá v různé dny. Význam letošního výročí podpořil slovenský prezident Andrej Kiska předáním slovenských státních vyznamenání přesně v den D. Za jedno z nejsymboličtějších gest ilustrujících rozdíly mezi současným Českem a Slovenskem lze považovat slovenské ocenění Marty Kubišové jen dva měsíce poté, co to české obdržela od Miloše Zemana Helena Vondráčková. A také klíčové projevy obou prezidentů působí jako z jiných sfér, nikoliv jako promluvy nejvyšších představitelů nejbližších zemí.

Jeden z hlavních rozdílů vnímání existence samostatných států na obou stranách Moravy spočívá v tom, že Slovensko vidí ve svém vzniku především silný pozitivní impuls, příležitost a budoucnost, zatímco v Česku bylo rozdělení Československa vnímané mnohem silněji jako ztráta a oslabení. Není proto divu, že Andrej Kiska může interpretovat slovenskou cestu jako silný příběh o cestě za nadějí, není ani divu, že je pro Slováky její přirozenou součástí i evropský rozměr, když právě ve spojení s Evropskou unií se Slovensku, kde už skoro deset let platí euro, daří nejlépe:

Z ľudsky vyčerpaného, ekonomicky zničeného, nevľúdneho skanzenu, ktorý sa spoza železnej opony vynoril na mape slobodného sveta, sme premenili Slovensko na otvorenú, modernú a životaschopnú krajinu. Na štát, ktorý dokázal využiť jedinečný potenciál európskej integrácie, aby sa stal pevnou súčasťou najviac bezpečnej, slobodnej, prosperujúcej a najlepšie spravovanej časti sveta.

Príbeh Slovenskej republiky za tých 25 rokov až do dnešného dňa nebol dokonalý. Nebol vôbec jednoduchý. Nebol nikdy priamočiary a vopred určený. Nie vždy a za každých okolností priniesol pekné okamihy a dobré správy.

Bol to však silný príbeh. Som hrdý, že vám ako prezident Slovenskej republiky môžem dnes k tomuto sviatku gratulovať.

Takže zatímco Miloš Zeman ve svém vánočním projevu věnoval pozornost především obhajobě svých kroků při sestavování vlády Andreje Babiše a zvedal ruku v pěst za své znovuzvolení, Andrej Kiska využil čtvrtstoletí a „osmičkových roků“ k mnohem nadčasovějšímu bilancování slovenské cesty k dnešku. A bilancování to bylo působivé, v současných českých podmínkách na prezidentském postu prakticky nepředstavitelné.

Jedna z klíčových pasáží projevu zní takto:

Za našim úspechom nestojí vytváranie mýtov o národnej a kultúrnej výnimočnosti. Ani hľadanie strašiakov za hranicami, na ktorých môžeme hodiť zodpovednosť za vlastné neúspechy a zlyhania. Ani rozdeľovanie spoločnosti na dobrých a zlých, podľa toho ako to vyhovuje záujmom mocných. Ani ukazovanie prstom na menšiny, na ktoré vraj väčšina dopláca a ktoré vraj stoja v ceste k lepšiemu životu. Ani uprednostňovanie extrémnych riešení tam, kde chýba vôľa na poctivú prácu. Ani arogancia mocných, ktorá vedie k nezáujmu o spravovanie vecí verejných a ľahostajnosti k verejnému priestoru, v ktorom spolu žijeme.

Naopak. Všetko toto bolo príčinou tragédií v našich dejinách. A môže viesť k ďalším tragédiám. Ak dopustíme, aby sa nám vzájomná nevraživosť, nedostatok rešpektu k iným opäť vymkli spod kontroly. Alebo ak dovolíme, aby sme pre naše sklamanie a apatiu premrhali príležitosti na ďalší rozvoj svojho okolia, regiónu aj celej krajiny.

Základom silného príbehu Slovenskej republiky, zdrojom životaschopnosti nášho štátu je niečo úplne iné. Niečo pekné a hodnotné.

Zlepšovať život v našej krajine sme dokázali vtedy, keď sme sústredili pozornosť na úsilie o spravodlivý, bezpečný, slobodný a sociálny štát.

Keď sme posilňovali dôveru a súdržnosť medzi ľuďmi snahou rozvíjať zmysel pre férovosť a rovnosť pred zákonom.

Keď sme robili kroky, ktoré pomáhajú zvyšovať dôstojnosť a kvalitu života ľudí na Slovensku.

Keď sme nezabúdali na tých, ktorí si nedokážu pomôcť sami.

Keď sme aj v ťažkých a krízových situáciách dokázali vecne diskutovať a hľadať riešenia.

Keď sme sa odvážne vzopreli nespravodlivosti a arogancii moci.

Toto sú tie ozajstné úspechy, na ktoré môžeme byť hrdí. Ako spoločnosti, ako štátu nám to najviac pristane nie vtedy, keď bojujeme proti tomu, čo nenávidíme a čoho sa bojíme. Ale keď chránime a rozvíjame to, čo je nám vzácne.

 

V letech bezprostředně nadcházejících po rozdělení Československa se z Česka začasté zahlíželo na méně úspěšného východního souseda, kterému společný stát „nebyl dost dobrý“ a který obtížně hledal svou cestu pod vládou pevné Mečiarovy ruky (působivé ohlédnutí za tou dobou nabízí dokument HBO Terezy Nvotové Mečiar, k vidění online). Jenže v roce 2018 je hodně jinak – dnes může slovenský prezident hrdě pronášet: „V nejdůležitější zkoušce roku 2017 jsme obstáli,“ což je pregnantní shrnutí porážky banskobystrického fašistického župana Mariána Kotleby v krajských volbách poté, co se proti němu efektivně sjednotila celá demokratická opozice. Přestože nebezpečí extrémistů na celostátní úrovni ještě není zcela zažehnáno, po ráně v domovském kraji preference Kotlebovy strany oslabily i na celostátní úrovni. Mezitím v české Poslanecké sněmovně díky rozhodnutí ANO získali extrémisti z SPD a KSČM nejsilnější pozice po listopadu 1989 a ještě stále přichází v úvahu vláda ANO podporovaná oběma stranami.

A zatímco český prezident Miloš Zeman neváhá využít i těch největších extrémistů (s Martinem Konvičkou z Islám v Česku nechceme společně zpívali hymnu během 17. listopadu), Andrej Kiska svůj postoj k Mariánu Kotlebovy drží kategoricky odmítavý, jak vysvětluje v tomto rozhovoru:

Nejhorší je, když necháme zlo, aby se šířilo naší zemí. Aby se lidé jako Marián Kotleba jasně neoznačili, nepojmenovali, aby dostali prostor, abychom nad tím mávli rukou se slovy, vždyť je přece demokracie… Že bychom lidi nevarovali, co z takového zla může vyrůst. I Hitler měl na začátku jen pár procent podpory a šířením zla se postupně dostával k moci.

A co tedy můžeme proti tomuto zlu dělat?
Já jako prezident jsem pokládal za nutné se vůči tomuto zlu jasně vymezit. Tady neexistuje kompromis, tady je třeba říci, toto je zlo a já se zlem nebudu mít nic společného. Proto jsem například Kotlebu sem do Prezidentského paláce, na toto místo, kde jsem přitom předtím jednal se všemi ostatními předsedy parlamentních stran, nepozval. Já si s ním k jednomu stolu nesednu, řekl jsem tehdy a stál jsem si za svým. Prostě nesednu si za jeden stůl s člověkem, který pokládá Slovenské národní povstání za nejčernější okamžik slovenských dějin, který nás chce dostat z Evropské unie, který chce ze Slovenska udělat xenofobní, uzavřený stát. Prostě jsem řekl, že ne.

Kromě postoje k extrémistům má aktuální slovenská politická reprezentace jasno i o směřování země v zahraniční politice, jak dokázalo společné gesto slovenských nejvyšších politických představitelů na konci října 2017, kdy se jednoznačně přihlásili k co nejužšímu partnerství s jádrem Evropské unie. Jedná se o další výrazný rozdíl proti české politické scéně, kde v oblasti zahraniční politiky každý tahá jiným směrem, pokud je vůbec čitelné, kterým vlastně.

 

 

Čtěte dále:

Slovensko se demonstrativně přihlásilo k evropskému jádru

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Recommended articles