V USA žádoucí osvěta, v Česku upatlaná bramboračka – To nej z #MeToo v českých médiích

By , in Česko Společnost Zahraničí on . Tagged width:

Jen málokteré téma rozvířilo české sociální sítě tak výrazně, aby si kvůli němu i chytří a vzdělaní lidé ze stejného prostředí začali na dálku po Facebooku nadávat do „slizkých zmrdů“ (omluva za doslovnost, ale pro vyjádření míry emocí byla nutná). Kampani #MeToo se to podařilo, těžké je to chápat i s odstupem několika dní, které od toho uplynuly, a vysvětlit se to dá snad jen tím, jak citlivých strun v lidských (a soudě dle verbálních projevů v Česku častěji snad v mužských než ženských) duších se toto téma dotýká.

Pro ty, které celá kauza ještě nestihla zasáhnout – jde o důležitou kampaň, která začala ve Spojených státech. Mimo jiné pod hashtagem #MeToo shromažďuje příklady žen i mužů, kteří byli oběťmi sexuálního násilí a obtěžování. Díky kampani se se svým traumatem odvážili vyjít na veřejnost a v kolektivní terapii vzájemné podpory hledají oporu pro sebe a nabízejí cestu pro další, kteří by podobným situacím byli nuceni čelit.

Zásadní je, že v USA kampaň zasáhla sféru mocných, především v Holywoodu, kdy herečky a herci zveřejnily celou řadu případů, kdy se stali oběťmi útoků ze strany známých a vlivných osobností (nejvíce rezonují jména klíčového producenta známé filmové společnosti Miramax Harveyho Weinsteina nebo slavného herce Kevina Spaceyho). V českém prostředí kauzu v holywoodském prostředí asi nejlépe zmapoval Kamil Fila v článku Temná americká krása. Kevin Spacey prchá coming-outem před aférou kolem sexuálního obtěžování na svém webu Ještěvětšíkritik.cz, odkud ho převzalo Aktuálně.cz.

Stále více se ovšem kampaň projevuje i v dalších oblastech veřejného života – baviči, novináři, politici… a vlivem veřejných debat se postupně proměňují i tradiční pohledy na společenské role a přijatelnost chování různých aktérů, jak mapuje čerstvý článek na Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Sexuální obvinění vtrhla do Washingtonu a míří vysoko. V sázce je i Trumpova klíčová reforma daní

V tomto smyslu se celá aféra obrací i proti bývalému americkému prezidentovi Billu Clintonovi a je už přinejmenším zřejmé, že pohled na něho teď bude kritičtější. Podle demokratické senátorky Kirsten Gillibrandové měl Clinton v aféře s Monikou Lewinskou na konci 90. let rezignovat na prezidentský úřad.

„Myslím, že by to byla odpovídající reakce,“ vyjádřila Gillibrandová názor, který lze zobecnit jako současný postoj řady dalších demokratických politiků a komentátorů. „Myslím, že jsme se mýlili,“ napsal například známý levicový bloger a komentátor Matthew Yglesias na webu Vox.com. Podle něj byla chyba, když demokraté Billa Clintona v aféře bránili. I podle Yglesiase měl exprezident rezignovat.

Ve Spojených státech dnes končí jedna slavná kariéra za druhou. Ve velké míře celkem pochopitelně, kauzy jsou dobře zmapované, byť k nim došlo před mnoha lety a správně leckteří namítají, že po tolika letech by i  z právního pohledu byly promlčené, na druhou stranu při jejich množství se jejich pachatelé těžko zbavují odpovědnosti a není divu, že od nich okolí dává ruce pryč.

Z druhé strany se vedle uznání skutečných traumat a nevhodného nebo trestného chování kampani vyčítá přehnaná hysterie, zveličování, presumpce viny a veřejný lynč bez důkazů (někdy je slovo proti slovu), jindy zase pokrytectví, kdy se například filmový průmysl tváří, jako by o ničem ani netušil, přitom vyplouvá na povrch, že o praktickách mocných mužů se vědělo a šlo o veřejné tajemství. Stejně tak se v diskusích „o vině“ trochu zapomíná, že zatímco muži jsou přímočařejší, agresivnější a pudovější, ženy nebývají úplně bezbranné, jen používají jiné nástroje pro „souboj pohlaví“.

Zajímavě v tomto směru argumentuje článek v The Spectator The consequence of this new sexual counter-revolution? No sex at all, který se v nadsázce obává i konce sexuálních vztahů. Ten rozumně tvrdí, že vztahy mezi lidmi nejdou narýsovat do jasných definic a že mnoho situací patří do šedé zóny mimo zákonné normy či přísnou etiketu a jde při nich o vzájemné testování, svádění a ladění preferencí plné pokusů a omylů a chyb (nikoliv násilního charakteru).

None of this justifies men in positions of power behaving like pigs towards people who work with them. If there is good to come from this then it would be in such behaviour being deemed more unacceptable than it has been. But sexual etiquette is not a science. It is improvisation in a very imperfectly set-up battlefield. Only at the most extreme end does the law have anything to say. Everywhere else we are talking about the exercise of manners. True, we may currently be rethinking those manners. But let us not do so in the midst of a moral panic, high on counter-revolutionary retribution. Or if we must, then let us still worry a little about where this stampede may yet take us.

Přesto je mezi debatou za mořem a v Česku znatelný rozdíl – zatímco ve Státech se většina věcí bere velice vážně a vede se kolem nich seriózní debata, v Česku, pokud už téma někoho zasáhne, převažuje zlehčování až zmíněné napadání. Diskuse zní jako paralelní monology, chuť chápat pohled druhé strany není velká a končí až v urážkách (paradoxně i ta strana, která poukazuje na nedostatek respektu, ohledů a úcty neváhá bez respektu, bezohledně a neuctivě útočit na tu druhou). Příkladem budiž i debata na DVTV Sexuální kontrarevoluce? Všichni bílí muži v mém věku jsou braní jako predátoři, říká Staněk, kde si všichni tři zúčastnění skutečně nedokázali moc dobře naslouchat, a přestože názorově jistě nejsou nijak zásadně daleko v tom podstatném, míjeli se skutečně ukázkově.

Je celkem pravděpodobné, že první emoční vlna odezní a bude možné se vrátit k podstatnému. K čemuž se pokoušíme přispět i tímto shrnutím těch nejzajímavějších příspěvků na českém internetu, které se k tomuto tématu objevily. Ukazují, stejně jako ve Spojených státech, že míra mocenské sexuální nerovnosti mezi muži a ženami je netušená a že standardy komunikace jsou nastaveny nezdravě a neohleduplně. Než je většina společnosti dokáže překonat, uplyne ještě hodně vody, proto obavy z přílišné kultivace mezilidských vztahů, která by snad vedla k přílišné sterilitě erotického napětí, nejspíš nejsou na místě.

Naštěstí ale i v českém prostředí existuje dostatek materiálu pro to, aby člověk, který pochopit chce, pochopit mohl. Tady je naše doporučení:

Asi nejsystematičtěji se tématu věnuje Respekt a jeho redaktorka Silvie Lauder. Téma uvedla rozsáhlým článkem, který lze brát jako základní úvod (pouze v placené části).

Silvie Lauder, Respekt: Vzpoura žen (České ženy otevřeně promluvily o sexuálním obtěžování)

Řada žen šla naopak do detailů. Před novinářkou Markétou Kutilovou loni masturboval muž nejprve na nádraží a následně ve vlakovém kupé, když proti němu seděla – paralyzovaná strachem, odporem a pocitem bezmoci – s tehdy čtyřletou spící dcerkou na klíně. „Zažila jsem asi pětadvacet případů sexuálního obtěžování, zhruba polovinu z nich v Česku, ale tohle patří k tomu nejhnusnějšímu,“ říká Markéta, ostřílená reportérka se zkušeností z válečných zón Sýrie či Afghánistánu. „Zachvátila mě panika. Pokud začnu křičet, naštvu ho. A co když má v kapse zbraň nebo kudlu? Bude chtít něco víc?“ Ke kampani se připojila – stejně jako drtivá většina žen proto, aby ukázala, jak běžné takové zážitky jsou, a aby podpořila ostatní. „Obdivuji odvahu žen, které s tím jdou ven. Není to vždy jednoduché,“ říká.

Další se do kampaně zapojily proto, že doufají, že změna společenské atmosféry pomůže někomu jinému. „Chci pomoci malým holkám, upozornit je na to, že tyhle hnusy se dějí a že se nemusí stydět o tom mluvit,“ vysvětluje sedmatřicetiletá úřednice Monika a má u toho na mysli zejména svoji téměř dvanáctiletou neteř. Taky proto, že když se ona v deseti letech svěřila babičce s tím, že ji obtěžuje její starší bratranec, odbyla to babička s tím, že si „vymýšlí“. Nedůvěru a bagatelizaci pak rovněž zažila většina žen – od rodiny, partnerů, přátel, ale i od policie. Markéta Kutilová se pokusila obtěžování hlásit dvakrát a v obou případech se jí policisté nejprve zeptali, jestli si je jistá, že se věc skutečně stala, načež ji odmítli s vysvětlením, že „s tím nic neudělají“.

Silvie Lauder svůj pohled rozvedla i v rozhovoru pro Český rozhlas.

Český rozhlas: Novinářka o #MeToo: Lidé netuší, jak často dochází k sexuálnímu obtěžování

„Ten hashtag provází od počátku věta o tom, že když se všichni lidé, kterým se to stalo, připojí, možná získáme dojem, o jak běžný a rozsáhlý fenomén jde. Když se mluví o tom, že má kampaň za cíl očernit všechny muže, vykreslit ženy jako chudinky, je to mylné. Má za cíl ukázat, jak rozšířené zkušenosti se sexuálním obtěžováním mají ženy i muži,” popisuje Silvie Lauder kampaň, která otřásla sociálními sítěmi.

Respekt přinesl k tématu i dva rozhovory, které jsou otevřené k přečtení, a jsou oba velice zajímavé, zvláště pohled amerického sociologa Michaela Kimmela přináší ve zdejším prostředí neotřelé argumenty, zvláště cenné proto, že je přináší muž.

Respekt.cz: Slušní muži se musí postavit těm neslušným

„Vyhrocené emoce kolem kampaně MeToo jsou pochopitelné. Zejména muži s údivem zjišťují, že pravidla se změnila a že na své chování musí pohlédnout novou optikou. A to není vždy příjemné,“ říká americký sociolog Michael Kimmel, který se specializuje právě na zkoumání maskulinity a tzv. mužská studia. Do Prahy přijel na pozvání nadace Open Society Fund.

(…) máme tenhle přístup k sexu, kdy muži vítězí, dobývají a ženy se vzdávají. Nebylo by nicméně lepší, kdybychom na sex přestali pohlížet jako na souboj a dobývání? Nebylo by lepší místo těch tanečků okolo prostě vyjádřit, co chceme –  místo toho, aby ženy předstíraly, že něco nechtějí, muži naopak předstírali, že to velmi chtějí, i když to tak třeba není? Nebyli bychom všichni mnohem svobodnější?

Silvie Lauder, Respekt.cz: #MeToo: Bát by se měl ten, kdo obejde dvoření a spolehne se na moc

Sexuální skandál filmového producenta Harveyho Weinsteina zviditelnil téma sexuálního obtěžování a vedl až ke kampani s hashtagem #MeToo, ve které se ženy (ale i muži) přiznávají k tomu, jak s tímto jevem setkali na vlastní kůži. Vlna výpovědí na sociálních sítích, kterou vyvolala herečka Alyssa Milano, se dostala i do Česka. V novém Respektu najdete pod titulkem Vzpoura žen obsáhlý text, který se tématu věnuje. Následující rozhovor s policejní psycholožkou Ludmilou Čírtkovou je jeho dopněním a zároveň pozvánkou ke koupi.

Polopaticky vysvětlený pohled z mužské strany, který by si mohl najít cestu i k mnoha mužům – otcům, přinesl i Petr Honzejk, který mimo jiné na svém příkladu ukazuje, jak ho kampaň #MeToo samotného obohatila a otevřela mu oči.

Petr Honzejk, ihned.cz: #MeToo pro chlapy nad čtyřicet

A pak to přišlo. Zčistajasna mi došlo, že mi podvědomí našeptává úplnou pitomost a že pitomý jsem především já, že se nebráním. Jak se to stalo? Inu, představil jsem si, že se cokoliv z toho, co jednotlivé ženy v kampani #MeToo popisují, stane některé z mých dcer. Brrrr. Pocit, že všechny ty příběhy jsou jen jednotlivosti a že svět je v zásadě v pořádku, byl rázem pryč. Vřele doporučuji tuhle novou perspektivu všem mužům po čtyřicítce, kteří nad kampaní #MeToo zhusta brblají, podobně jako jsem nad ní v duchu brblal já. (…)

Ti, kdo obtěžují ženy, jsou sice nepochybně idioti, ale to ještě neznamená, že jejich idiocie je vrozená. Vyrůstá i z obecné společenské atmosféry, v níž se často pohlíží na ženy jako na objekty. Kdejaký vošoust může lehce nabýt dojmu, že na jeho straně je nejen právo silnějšího, ale i právo zvykové, ba právo přirozené. (…)

Takže ještě jednou pro mě a mé spolučtyřicátníky: #MeToo není žádná vzpoura proti normálnímu světu. Je to vzpoura proti světu nemorálnímu, a tedy nenormálnímu. Není rozumné se kampani vysmívat. Lepší je pochopit ji jako příležitost podívat se z odstupu i na sebe samé a skrze čerstvé poznání se pokoušet atmosféru měnit. Pokud to odmítneme, naše dcery nám zcela určitě nepoděkují.

Že jsou odpudivé zkušenosti žen na denním pořádku a že si jejich závažnost většinová společnost nepřipouští, dokazují i konkrétní příběhy. Některé zveřejnilo i Radio Wawe.

Radio Wave: „Co se stalo, ti dojde až po letech,“ říkají holky, které zažily sexuální násilí ve vztahu

Co ti na té zkušenosti přijde nejhorší? Která ta hrana nejvíc řeže?
Nejhorší mi teď připadá, že tě taková věc ovlivní celoživotně. I když to máš takzvaně vyřešené, zůstane to v tobě napořád. Přijde mi hrozné, že ti může ovlivnit život jeden člověk z tak strašně nízkého důvodu. Přitom to ale nemá důvod, určitě to nebylo tak, že by si kluci řekli „jo, teď to uděláme, protože chceme té holce zničit život“. To byl nějaký momentální pud. Je mi z toho smutno. Vidím teď, že mě to za deset let hrozně ovlivnilo a mohlo to vypadat úplně jinak, kdyby se to nestalo.

V čem tě to tedy ovlivnilo?
Zničilo mi to sebedůvěru celkově, co se týče mezilidských vztahů. Cítím se v tom trochu zaostalá, jako kdybych se tou událostí zasekla. Bojím se toho, že mě lidi nemají rádi, že mě využívají, že vlastně pro ně nejsem důležitý prvek v životě. Takže když mám pocit, že se tahle domněnka potvrzuje, mám tendenci si ty lidi přitahovat. Většina lidí se smrtelně neurazí, protože ti kamarád zrušil večerní hospodu. Když to někdo udělá mně ve chvíli, kdy se necítím dobře, dokáže mě to naštvat a rozesmutnit.

Že v Čechách panuje velká tolerance ke zlehčování sexuálního násilí, popřípadě výskytu obtěžující sexuální tématiky, zachytily i naše starší články. Jednak Sexuální tématika v ústech českého prezidenta či Kauza Bernard: Pivo, ženy, řev:

Právě proto, že objektifikace ženy je tak samozřejmá, nedokáže se tolik lidí podívat na pohled z druhé strany s dostatečnou empatií. Kdyby na výročí vypálení Ležáků Bernard servíroval kampaň Uhaste špatné vzpomínky naším svátečním ležákem! zřejmě by nebylo nutné vysvětlovat, proč to někdo jiný vidí jinak než zadavatel reklamy. Ve vztazích mezi muži a ženami je to těžší proto, že hranice jsou pohyblivé, v otázce prudérnosti a sexuální nevázanosti nikdy nenajdeme pevné definice ani společenské, ani individuální, ovšem i tyto zádrhele lze překonat vzájemným respektem, potřebou důstojnosti všech zúčastněných a tolerancí k odlišnému vnímání. Bernardu toto vše bohužel v aktuální komunikaci schází.

A specifickým případem jsou také Velikonoce, které v českém podání představují mimořádnou regionální zvláštnost, a jak se z diskuse na jaře letošního roku ukázalo, kterou  jsme mapovali v článku Velikonoce, muži, ženy, sex a násilí, i mimořádnou příležitost pro fyzicky demonstrovanou toleranci k mužskému ritualizovanému násilí.

Diskuse o podobě velikonoční tradice je v českém prostředí skutečně potřebná a zásadní. Vztah některých mužů k násilí na ženách je totiž zcela mimo přijatelná měřítka a společenská akceptace tohoto přeshraničního chování napomáhá k tomu, že skutečné násilí není dostatečně odsuzováno, postihováno, ani se mu dostatečně nepředchází.

Argumenty jsou jednoznačné – ženy se vnímají jako nucené akceptovat často skutečně násilné projevy kolektivního nájezdu mužů na ženy. Z mnoha reakcí je zjevné, že jim často vadí i symbolické projevy násilí, které v žádném případě neznamenají násilí skutečné, protože jde často o institucionalizovanou formu (zvláště na vesnici) rituálu, který někomu není příjemný, dostává ženy do podřízené role uprostřed sociálního tlaku s rizikem společenského vyloučení v případě nesouhlasu.

Že banalizace problému není na místě, pregnantně shrnuje text Heleny Zikmundové, která navíc přeostřuje z čistě sexuální otázky na otázku mocenskou. Společnost silnějších mužů, často v mocenském postavení, omezuje možnosti žen bránit se, dovolávat se ochrany a pomoci.

Helena Zikmundová, Aktuálně.cz: „Nebýt jako Weinstein nebo Spacey“ je proklatě nízká laťka

Paradoxní je, že s rostoucím počtem jmen na seznamu obviněných roste i skepticismus veřejnosti. „Přece nám nechcete říct, že se to děje pořád a všude,“ píší uživatelé na internetu, jako kdyby šlo o absurdní, nepravděpodobné vysvětlení. Jenomže ono se to děje pořád a všude. Pouze jsme to přijali jako nevyhnutelný přírodní zákon. Neuvědomujeme si mechanismy nerovnosti a zneužívání, stejně jako ryba nevidí vodu, do které se narodila. Nesčetné osobní příběhy s hashtagem #MeToo teď na sociálních médiích ukazují rozsah problému, ale přesto narážejí na pochybnosti a nedůvěru. (…)

Určitá skupina lidí si jednoduše dělá nároky na vaše tělo jako na předmět a někteří si rovnou bez ptaní nabídnou. A čím jste mladší, tím víc si často dovolí, protože mladé maso je atraktivnější a nechá se snáz zastrašit. Nejde ani tolik o sex samotný, jde o moc. Když na vás muž pokřikuje na ulici, nedoufá, že okamžitě svolíte k rychlovce někde za rohem; říká „kdybych chtěl, mohl bych tě mít“ a očekává, že mu jeho předpoklad potvrdíte úsměvem. Proto taky následuje dotčená až agresivní reakce, když ho ignorujete nebo ho rovnou pošlete, kam slunce nesvítí. Porušila jste pravidla hry. Dala jste mu najevo, že jste člověk, nikoli věc. Terčem sexuálního obtěžování a násilí mohou být ženy, muži, velmi často lidé, jejichž gender nezapadá do rigidních škatulek. Profil útočníků už nebývá tak pestrý. Znovu – jde tady o moc a k té nemají všichni stejný přístup.

Podobné téma rozvíjí i další text.

Lukáš Pokorný, A2larm.cz: Komedie plná úchylů

Pokud na vás všeobecně uznávaný a mocný komik s ještě mocnějším manažerem opakovaně naléhá, že si před vámi udělá dobře, vám je dvacet, v průmyslu nikoho neznáte a víte, že přešlap v následujícím okamžiku vám může pořádně zkomplikovat kariéru, dá se „souhlas“ vnímat jako ekonomické a existenční rozhodnutí. Jsou to navíc právě ženy, kdo musí často deeskalovat situace, už jen třeba kvůli fyzickému bezpečí, takže nervózní smích nebo lež mohou být příznivější strategie než prosté „ne“. V mocensky asymetrické situaci, jíž jedna strana účelově využívá, skutečný souhlas neexistuje.

Pokud ani soudy a policie nedokážou zaujmout adekvátní postoj k týraným či zneužívaným ženám, těžko se divit skepticismu a přezíravosti většinové společnosti. Materiál iDNES.cz A vařila jste mu? Týrané ženy narážejí u soudů na necitlivý přístup dokazuje, jak necitlivě, absurdně a hloupě se tragické případy dokážou řešit i na těch místech, které by měly oběti chránit.

Že jsou v Česku hranice vztahů mezi muži a ženami posunuty nevhodně, přibližuje i Gaby Khazalová, která poukazuje na absurdní zlehčování problému, když je zde ve srovnání s USA minimum mediálně zveřejněných příběhů slavných osobností, ačkoliv ve světle statistik znásilnění nelze předpokládat, že bychom na tom byli lépe. Podobně argumentují i další výstupy.

Gaby Khazalová, Deník Referendum: Země zaslíbená neškodnému poplácávání po zadku

Čeští komentátoři začali varovat před nahlašováním sexuálního násilí naléhavěji než před sexuálním násilím samým. Všichni se shodnou, že hollywoodský producent Harvey Weinstein je zrůda a že útoky na ženy musíme brát vážně. Hned ale varují: neodsoudili jsme toho vynikajícího herce Kevina Spaceyho moc rychle? To už ani nemůže muž pomoci ženě do kabátu? Opravdu chceme žít v takové společnosti?

Fráze jako „hon na čarodějnice“, „hysterie“ nebo „kam až to dospěje“ vytvořila České republice zase jeden rekord: sexuální obtěžování se u nás začalo zlehčovat dřív, než z něj byl vůbec někdo nařčen. Zřejmě preventivně – pro případ, že by kampaň #metoo, která třeba v Británii bourá parlament, dorazila v plné síle i k nám. (…)

Nemá-li kampaň #metoo skončit u skandálů živených bulvárem, které časem vyšumí jako každé jiné, musí se pozornost médií obrátit na systémové příčiny. Od hereček, zpěvaček a sportovkyň je k obyčejným ženám stále daleko. Teprve ony obnaží strašlivé rozměry problému, o němž se ví, ale mlčí. Útočníky však odhalí jen tehdy, vytvoří-li jim společnost bezpečný prostor odhalit samy sebe.

Místo abychom naříkali nad lynčem v zahraničí, mělo by nás znepokojovat, proč žádný takový lynč neprobíhá u nás. Asi tu žijí jenom neškodní muži, kteří si v dobrém rozmaru poplácali něčí zadek…

 

Julie Hrstková, ihned.cz: Jiná realita Julie Hrstkové: „A to už ji nesmím ani plácnout po zadku…?“

V soukromých vztazích reagují mnozí z nich negativně na kampaň #metoo, kterou považují za přehnanou. Argumentují biologickou podstatou lidstva, kterou představuje pračlověk s kyjem v ruce vlekoucí omráčenou ženu do křoví. To, že se zvířata mohou uzpívat, uchodit, případně pozabíjet ve vzájemných soubojích, aby udělala dojem na vyhlédnutý protějšek, z biologické podstaty moderního obránce tradic evidentně vypadlo.

Sto let poté, co Jiří Guth-Jarkovský napsal sérii knih o společenském chování, část společnosti evidentně stále tápe, co je a není vhodné. První ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka se ve svém společenském katechismu věnoval mnoha stránkám lidského života. Zřejmě z nedostatku fantazie jej ale nenapadlo upozornit, že rozepnutí poklopce není ideálním způsobem, jak uvítat dámskou návštěvu včetně té pracovní. Kupodivu se najde dost lidí, kteří si myslí opak a toto počínání jim nepřijde urážlivé. Případně jej považují dokonce za vtipné.

 

A2larm.cz: Patriarchát a jeho strážkyně

Marcela Linková pracuje v Akademii věd a věnuje se problematice nerovnosti žen a mužů. Výzkumně se zaměřuje hlavně na gender a jeho roli v akademickém prostředí. Otázku rovnosti pohlaví ale pozorně sleduje i v dalších společenských sférách „Aby se něco změnilo, musíme téma rovnosti pohlaví zvedat každý den,“ říká.

(…) Ve srovnání s USA nebo Francií je u nás tato diskuse ovšem dost opatrná. Pro mě je na ní fascinující, jak je u nás – především ze strany mužů – často rámována: nebude možné flirtovat, budou potlačovány sexuální pudy. To jen ukazuje na absolutní nepochopení kampaně. Nejde o sex, ale o násilí různého formátu a intenzity. Kampaň poukazuje na to, že k ženám a jejich tělům muži často přistupují jako k objektu, který je jim vždy dostupný, že si můžou sáhnout, křiknout, okupovat ženin prostor. Muži také této kampani často vytýkají, že dohromady dává různé projevy obtěžování a napadení, a proto ji nelze brát vážně. Podle mě je hlavně problém to, že spousta lidí zde obtěžující chování jako vážný problém nebere. Jenže ony právě ty malé každodenní projevy, které ženy často zažívají od dětství, mají obrovské dopady. Když budu parafrázovat, stokrát nic umořilo ženu…

 

Radio Wave: „Muži často neví, jak se chovat, když žena odmítne sex,“ říká psycholog domácích násilníků

„Pomáháme mužům násilným k partnerce nebo dětem. Samozřejmě ne na úkor obětí,“ říká psycholog Henning Mohaupt. Část z nich podle něho o ženách skutečně smýšlí zle a nárokuje si dominantní postavení. Většina se ale snaží být dobrými otci a manželi. „Jednomu muži jsme museli vysvětlit, že bude nejlepší, když od rodiny odejde a nebude ji kontaktovat, zničil toho příliš a nešlo to napravit. Sám to uznal.“ V rozhovoru přišla řeč i na agresivní ženy a LGBTQ klienty. (…)

Část mužů smýšlí o ženách zle, myslí si, že v rodině mají nárok na dominantní postavení. Většina mužů, se kterými pracuji, ale svou rodinu podporuje. Starají se o děti, pomáhají v domácnosti. Násilníci jsou i muži, kteří jsou pro genderovou rovnost. Jejich problém bych nazval „emoční chudobou“. Neumí kontrolovat své pocity, a to nejen vztek. Taky nejistoty, samotu, smutek a strach. Jediný způsob, jakým pocity umí vyjádřit, je agrese. My je učíme mluvit o tom, jak se cítí, místo toho, aby se snažili o kontrolu ostatních.

(…) Násilí může být fyzické i psychické. Vyhrožování, urážky i vulgární, jako třeba sv*ně, d*vko, ponižování a tak podobně. Agresivita se obejde i bez násilí, někdy jde o zastrašování. Sexualita je důležitý aspekt násilí. Spousta mužů se neumí vyrovnat se sexuální frustrací. Neví, jak se chovat, když žena odmítne sex. Frustrace je tak velká, že vede k násilí nebo k vynucenému sexu. Nejde jen o znásilnění. Sexuální násilí, jak ho chápeme my, je i prosté nucení k souloži nebo něčemu, co partnerka nechce. Je to velmi běžné. Mluvit o sexualitě je pro nás životně důležité.

Jedna věc je popis stavu, druhá pohled do toho, co nás čeká. A tady lze doufat v léčivé působení času umožňující postupné vzájemné pochopení po uklidnění vášní a společenské dozrávání ve jménu většího vzájemného respektu. Cesta to nebude jednoduchá ani krátká, ale může vést ke zdravějšímu sebevyjádření, sebeprožívání i větší ohleduplnosti. Ostatně na to, že se situace mění, poukazuje i Markéta Šrajbrová, stejně jako na to, že ani řada mužů nechce patřit do škatulky násilníků či těch, kteří zneužívají svou moc, aby si brali to, co jim nepatří (příkladem za všechny je facebookový status Martina Jaroše).

 

Markéta Šrajbrová, ihned.cz: Život po #MeToo: Hollywoodské sexuální skandály a kampaň na sociálních sítích mění vnímání toho, co je v chování k ženám přijatelné

Kampaň #MeToo nespadla z nebe. Weinsteinova aféra byla jen pomyslným špendlíkem, který propíchl napjatou bublinu. Už před ní v USA narůstal počet nahlášených případů sexuálního obtěžování, jak poukázal týdeník The Economist. Ten si také mezi Američany nechal udělat průzkum, který ukazuje, že názor na to, co už je nepřípustné, nemění jen ženy. Mladší muži oproti těm starším podle průzkumu chovají k ženám větší respekt a také se s nimi spíš shodnou na tom, jaké chování je přijatelné. Ostatně první větou Weinsteinova prohlášení, které vydal poté, co obvinění na jeho adresu začalo přibývat, bylo vysvětlení, že vyrůstal v odlišné kultuře 60. a 70. let. Hashtag #MeToo tak možná, alespoň do určité míry, jen urychlí to, co by stejně přinesla generační obměna.

A na závěr jedna osobní americká zkušenost, která pomáhá pochopit, jak mohou vypadat korektní vztahy mezi muži a ženami a k čemu jsou užitečné. Rozhovor s Češkou, která působí na americké univerzitě, ukazuje, že jasná pravidla a systém pomoci působí jednak jako prevence proti nežádoucím situacím a nedorozuměním, jednak poskytuje pocit bezpečí, který je v mocensky a hierarchicky uspořádaném akademickém prostředí klíčový pro to, co je hlavním posláním školy – tedy vzdělávání. Zároveň to ukazuje, že takto nastavený systém neomezuje navazování vzájemných vztahů, naopak je může v lecčems zjednodušit a zpříjemnit. Samotnou kampaň pak Šafářová považuje za užitečnou osvětu.

DVTV: Sexuální obtěžování? Bez jasných pravidel lze těžko navazovat pracovní vztahy, říká Češka z USA

Pozvání na rande od studenta je šedá zóna, když jsem v pozici moci, je to nedoporučované a problematické, mohlo by to být vnímáno jako zneužívání nebo nadržování, říká Bára Šafářová, která je doktorandkou architektury na A&M University v Texasu. Dodává, že v USA musí všichni zaměstnanci a studenti univerzity procházet jednou za dva roky testy, které jim vysvětlují, jak postupovat v momentech, kdy by se mohlo jednat o sexuální násilí a obtěžování. Jasně daná pravidla jí prý dodávají pocit bezpečí a možnost soustředit se na studium.

 

Čtěte také:

Léa Seydoux, The Guardian: ‚I had to defend myself‘: the night Harvey Weinstein jumped on me

Známá americká herečka popisuje svou zkušenost s Harvey Weinsteinem, která ukazuje, že tento muž byl zvyklý jednat z pozice síly a mocenské převahy s jasnými sexuálními cíly. Zároveň říká, že o tom všichni v branži věděli, že je to ze strany mocných filmařů časté, ne-li obvyklé.

He also doesn’t take no for an answer. I once went with him to a restaurant and when he couldn’t get a table he got angry and said: “Do you know who I am? I am Harvey Weinstein.” That’s the kind of man he is. I’ve been at dinners with him where he’s bragged openly about Hollywood actresses he has had sex with. He’s also said misogynistic things to me over the years. “You’d be better if you lost weight,” he said. That comment shocked me. (…)

That’s the most disgusting thing. Everyone knew what Harvey was up to and no one did anything. It’s unbelievable that he’s been able to act like this for decades and still keep his career. That’s only possible because he has a huge amount of power. In this industry, there are directors who abuse their position. They are very influential, that’s how they can do that. With Harvey, it was physical. With others, it’s just words. Sometimes, it feels like you have to be very strong to be a woman in the film industry. It’s very common to encounter these kinds of men.

 

Rose Minutaglio, Marie Claire: How These Two Women Finally Exposed Harvey Weinstein

Příběh dvou investigativních novinářek, které kauzu Harveyho Weinsteina zmapovaly a zveřejnily v The New York Times (v odkazu je zmíněná reportáž). Uvádí se v něm, že na tom pracovaly „kvůli svým dcerám“, a pak také, jakému čelily tlaku ze strany Weinstenových lidí, aby ke zveřejnění nedošlo.

If you ask the reporters, both mothers of young girls, why they chased this particular story, they’ll give you the same response: They did it for their daughters. “I’d sit with my baby girl before work every morning and say, ‘Mom is going to the office to do something really important,’” says Twohey. “It will hopefully make the world a safer place for girls like you.”

Ronan Farrow, The New Yorker: Harvey Weinstein’s Army of Spies

Když se někdo ptá, proč oběti nepromluvily už dříve, může najít odpověď v tomto článku. Přináší popis toho, jak si mocný Weinstein najímal soukromé detektivy, kteří mu měli donášet na novináře i herečky, aby zabránil zveřejnění své kauzy. Takový tlak a strach by jistě odradil od vystavování se mediální pozornosti leckterého kritika mlčících žen.

Monika Lewinská, TED: Kolik stojí ponížení

Již bylo zmíněno výše, že se začíná měnit i pohled na kauzu Lewinská, kvůli níž málem skončil v roli amerického prezidenta Bill Clinton. Clinton ve své době nebyl vysmíván a popotahován ani tak za to, že si začal se stážistkou v Bílém domě, to asi v jeho roli nikoho zas tak nepřekvapilo, ale především za to, že o věci samotné lhal. Nadále zůstal, zvláště po skončení svého mandátu, respektovaným politikem objíždějícím svět za tučné honoráře svých vystoupení.

Naprosti tomu Monika Lewinská byla veřejně ponižovaná, symbolicky lynčovaná, vláčená karikaturami, odepsaná jako člověk i jako žena. Přitom byla prokazatelně ve slabším mocenském postavení, v němž byl její obdiv k prezidentovi prokazatelně zneužit. Jestli hledáte nejvýmluvnější důkaz odlišného přístupu k mužům a ženám, k mocným a bezmocným, můžete přestat hledat. Monika Lewinská se z absolutního dna ponížení dostávala těžce a dlouho. Nakonec sebrala sílu, aby svůj příběh s odstupem přiblížila i ze své strany, o níž se tenkrát vlastně nikdo nezajímal a pro níž nikdo neměl pochopení. Výsledkem je jedno z nejpůsobivějších vystoupení v rámci konferencí TED a po jeho zhlédnutí vám bude mnoho věcí o mnoho jasnějších.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn