Velké rozhovory s Janem Třískou

By , in Česko Společnost on .

U příležitosti úmrtí herce Jana Třísky, zveřejnily Reflex a Lidové noviny dva velké a hodně zajímavé profilové rozhovory. Ten v Reflexu je starý deset let a uvozuje ho titulek Jan Tříska: Pro komunisty jsem byl zločinec, který unesl dvě děti, původně vyšel ve speciálu Reflexu Interview X a vedla ho Veronika Bednářová a velká část se týká minulosti – období po roce 1968 i doby v emigraci, kdy v roce 1977 (mj. po podpisu Anticharty, přičemž zároveň prý pomáhal šířit Chartu 77) utekl do Kanady. Jeho popis zdejší normalizační nesvobody je obohacujícím kamínkem do mozaiky čerstvé diskuse o tom, jak se tu za minulého režimu žilo a jak s lidmi „vyjednával“, která se rozvířila díky francouzské historičce Muriel Blaive (viz text Relativizace totality, nebo hledání pravdy?)

Po srpnu 1968 jste čekal, jestli to nepřejde, devět let. To je vlastně docela dlouho.

Ano, čekali jsme. Jenže ono to nepřecházelo. Naopak. Bylo to horší a horší. Přesto nám takzvaně nic nechybělo. Měli jsme dům, ve dvou garážích dva automobily, na zdech takzvané cenné obrazy od takzvaných vynikajících českých výtvarníků. Ano, nic nám nechybělo. Jenom svoboda. A když jsme pak odcházeli, neměli jsme vůbec nic. Odjížděli jsme „na prázdniny na Kypr“. Všechno jsme tu nechali. Psal jsem o tom v Americe: o zvuku dobře naolejovaného zámku v Sibeliově 21. To jemné, tiché, avšak konečné zaklapnutí domovních dveří jsem slyšel vnitřním sluchem ještě léta. Odjížděli jsme se dvěma malými dětmi, z nichž Nána odmítala chodit, byly jí tenkrát čtyři a pořád se chtěla nosit jako milánek. Měli jsme dva kufry a v nich plavky a trička. Věděli jsme, že když nám na letišti v Ruzyni kufry otevřou, že by se moc podivovali, kdybychom tam měli palčáky. Ostentativně jsme se jeli koupat, i když naší zamýšlenou finální destinací bylo Toronto, Kanada. A tam bývá pěkná zima. Jediné, co na nás poslední měsíce mohlo být podezřelé, že jsme si z večírků u kamarádů neodnášeli zpátky naše nádobí, na kterém jsme jim přinesli jídlo. Volali za námi: „Zapomněli jste si tady mísu!“ Mávli jsme rukou: „Ále, tu si tu nechte!“ Nechávali jsme za sebou dárky. Neřekli nikomu ani slovo. Až v Řecku, v táboře pro uprchlíky, se mi Karla přiznala, že jediný, s kým se šla rozloučit a kdo o našem útěku věděl, byla Olga Havlová. Já se dokonce nesvěřil ani mamince. Taky mi to myslím nechtěla odpustit.

Autorkou druhého rozhovoru je tradiční zpovědník Pátku Lidových novin Alena Plavcová. Rozhovor se uskutečnil v říjnu 2016 při natáčení filmu Po strništi bos a uvozuje ho titulek Čecha ve výtahu poznáte hned. Je laděný osobně, a to jak směrem do minulosti, tak do současnosti a také se dotýká vyrovnávání se se stářím.

LN: Půl života jste prožil v Čechách a půl v Americe. Čím se ty dva světy nejvíc liší?

Já vám to řeknu aforisticky. Kdykoliv pracuju v Evropě, nejenom v Čechách, bydlím v hotelu. Zkrátka producent mi zaplatí hotel. A v hotelu se používají výtahy. Evropana, speciálně Čecha, poznáte ve výtahu hned. Když do něj vstoupí, nikdy se vám nepodívá do očí. Začne si takhle rejpat nehet (předvádí to) nebo si prohlížet své boty (předvádí to) nebo ho zrovna něco strašně zajímá na stropě. Když vstoupí do výtahu Američan, víte okamžitě, že je Američan, protože se vám podívá do očí a zařve „good morning!“. Zkrátka má s vámi přímý lidský kontakt. A v tom je ten základní rozdíl. V Americe s vámi každý vždycky jedná z oka do oka.

LN: Považujete se dneska za Američana? Nebo za koho vlastně?

Hele, já jsem americký občan s americkým pasem platící americké daně. Čili jsem Američan. Technicky jsem Američan, a protože se mi líbí tamní vztahy mezi lidmi, i lidsky jsem Američan. Ale zároveň, protože existují zákony o podvojném občanství, jsem taky Čech. A ještě k tomu mám i kanadský passport. Ale když jsme odtud utekli, a nejenom já, ale i moje žena a naše dvě malé děti, dva roky jsme byli takzvaní stateless people, lidé bez občanské příslušnosti. Nikam jsme nepatřili a neměli v podstatě žádná práva. Byli jsme uprchlíci, emigranti. Proto já teď mám strašný soucit se všemi Syřany a tak dále. Protože i já jsem uprchlík. Moje žena je uprchlík. Moje děti jsou uprchlíci. Měli jsme štěstí. Ale dva roky jsem byl bezprizorný, téměř se nedorozuměl, neměl jsem práci a bál se, že moje děti zemřou hlady. O tomhle tématu ale už dost. Jen bych se rozčiloval.

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Recommended articles