Všichni dobří rodáci aneb Svědectví z návštěvy Miloše Zemana na Slovácku

By , in Česko on . Tagged width:

Na úlek z pátečního odpoledne 26. května dlouho nezapomenu. Na webových stránkách Hradu zjišťuji, že při další rejse do Jihomoravského kraje navštíví prezident mou rodnou obec Kozojídky. Zprvu si neuvědomuji možnou souvislost s úspěchem obce v soutěži o vesnici roku a hledám na internetu výsledky prezidentských voleb v roce 2013. Čtvrté místo v prvním kole se 14,6 % hlasů a prohra s Karlem Schwarzenbergem v kole druhém. Volám starostovi Kozojídek, abych zjistil důvod návštěvy – nebere telefon. Večer se ozývá sám, oceňuji jeho slušnost. Na můj dotaz, kdo pozval do katolické dědiny prezidenta, který je stoupencem komunistů, odpovídá vyhýbavě. Prezident navštěvuje oceněné vesnice, pozval se sám. Nakonec přiznal barvu – prezident byl zvolený většinou občanů, má jeho sympatie a zostuzení prezidentského úřadu mu nevadí. Další pokračování v rozhovoru je zbytečné, pokládám telefon.

Jsem pobouřený, místa mého dětství a klukovských her navštíví člověk, který se nestydí urážet polovinu národa, poklonkovat autoritativním režimům a lhát pětadvacetkrát za den. Když večer oznamuji neblahou novinku ženě, je rozhodnutá dříve než já. Pojedeme protestovat! Slušný senior z venkova nevolí sprostého senila z Hradu, je první slogan, který mě napadá. V den návštěvy připravuji další hesla a taky KAVÁRNU, stoleček se šálky a kávu do termosky.

U sklepů pod Kříbem se řadíme do dlouhé kolony aut a trochu vyděšení informací policisty, že prezident je už na místě, spěšně vytahujeme transparenty a zaujímáme volný prostor mezi zadními lavičkami. Náš příchod a transparenty okamžitě vzbudí pozornost, křiklouni se blíží ze všech stran. Mladík s berlemi se sápe po našich transparentech a oznamuje, že je tady pan prezident. Jako by nebylo zřejmé, že právě proto jsme tady.

Vedle nás stojí Franta. V první třídě kozojídské malotřídky jsem za něj počítal příklady z počtů, protože on ještě ve třetí třídě neuměl počítat do deseti. V klobouku a slunečních brýlích vypadá jako Nikita Chruščov maskovaný za mafiána a pouští se do nás pěkně po bolševicku: „Kdo vás platí, za koho tady jste? A jaký otec, taký syn…“ Od sklepů se přibližuje známá tvář rudá vzteky a horkem. Jožka chtěl být profesionálním fotbalovým brankářem, ale stal se jen profesním komunistou ve funkci předsedy národního výboru v době, kdy už režim sklízel jen posměch a pohrdání. Dnes, povzbuzený zemanismem, vstává nový bojovník. I nejagresivnější člen úderky se jmenuje Jožka, hrávali jsme spolu fotbal, pořádali dobrodružné výpravy, pouštěli lodičky po potoku. A občas se i porvali. Teď nepříčetně huláká, že se za mě stydí a vyhrožuje vhozením do smradlavé stoky plné odpadků. Za mého dětství to byl bystrý potůček s čistou vodou, malými rybkami a napajedly pro koně. Pod tlakem zuřivé klaky se začíná stydět i do třetice Jožka, můj spolužák ze základní školy. Kolik času jsme spolu strávili na hřišti, kolem Hrubého potoka, kolik klukovských tajemství a prvních lásek jsme si svěřovali. Dnes jsem jeho nepřítel. Nepochopil, že veřejný prostor v demokratické společnosti patří všem, že vyjádření názoru a občanského postoje je samozřejmým právem každého.

Křik a hesla nad našimi hlavami přilákají fotografy. Reportér z Hodonínského deníku se mě ptá, jestli protestujeme poprvé. „V Kozojídkách poprvé a věřím, že naposledy. Jsem přesvědčený, že Miloš Zeman podruhé prezidentem zvolený nebude,“ odpovídám. Když slovní útoky a vyhrožování vrcholí, objevuje se na scéně antikonfliktní tým. Rázné, ale korektní chování členů týmu a příchod kamaráda Vládi přináší uklidnění. Rozdělujeme si transparenty, povídáme si, vtipkujeme.

Ruch pod stanem před sklepy je znamením, že očekávaná návštěva dorazila. Na vlažný uvítací potlesk z publika odpovídá prezident přivítáním a poděkováním za pozvání. Začíná představení podle scénáře, který se po celém Česku opakuje už čtyři roky. Stokrát přežvýkané a zoufale trapné „bonmoty“, samochvála, poučování a špatně předstíraný zájem. Zeman ocení místní rybník, vlastní totiž nafukovací jachtu a brázdění rybníka je jeho oblíbenou kratochvílí. A ve stejném duchu produkce pokračuje. Kde jinde než před sklepem se hodí opakovat odpověď na loňskou studentskou otázku v Liberci, proč pije a kouří a není vzorem. „Byl jste někdy v moravském sklípku, kde hraje cimbálka a kde vám dají z koštýře víno, které zajíte špekem? Pokud ne, nejste plnohodnotný člověk a skončíte jako Hitler,“ cituje sám sebe…

Tím je úvodní slovo u konce a je čas na dotazy. Asi třináctiletá dívenka se ptá, jestli bude pan prezident znovu kandidovat – kdo asi dezorientované slečně poradil tak originální otázku? Prezident je však velkorysý a svou replikou ihned potvrzuje, že není hloupých otázek, ale jsou jen hloupé odpovědi. Mikrofonu se dychtivě ujímá korpulentní dáma, která se deset let nemůže dočkat spravedlnosti a zajímá ji názor prezidenta na naši justici. „Soudce už jsem několikrát urazil…,“ chlubí se prezident a dojímá publikum příběhem o dívce Lucince. S dotazem nemá žádnou souvislost a navíc jej interpretuje zavádějící způsobem (viz Demagog.cz).

„Mám krásnou vzpomínku…,“ zasnil se místo dotazu další obdivovatel. „V roce 1990 jsem si podal ruku s prezidentem Havlem a paní Čáslavskou. Dnes bych si rád podal ruku i s vámi, vážím si vás, jste čestný člověk“. Prezident souhlasí… O Sancta Simplitas, pomyslím si. Přehlídka devótnosti pokračuje, na stole se objevují dary. Snad bez výjimky alkohol, což Zeman „vtipně“ komentuje. Prezident je však i mezi diváky, předsedá Asociace povinných a stěžuje si na krvelačné exekutory, kteří připravili o život několik slušných (sic!) dlužníků. „Uděláte s tím něco?“ ptá se prezidenta. Odpovězte třeba bonmotem, případně vtipnou urážkou,“ provokuje beze studu kolegu na špatné cestě. Prezident bere dotaz vážně – i tuto odpověď však hodnotí Demagog.cz jako nepravdivou a zavádějící.

Opakované výzvy k dalším otázkám a trapného ticha se snaží využít dáma čekající na spravedlnost, která si před prezidentovým příchodem tajně a se zlostným pohledem prohlížela naše transparenty. Moderátor ji odbude s tím, že už se ptala. Ale jen jednou, žaluje a o další dění ztrácí zájem. Zbytek sotva půlhodinového představení vyplní vystoupení těch, kteří návštěvu prezidenta připravovali. Nepokládají otázky, jen žadoní o pochvalu a ujištění o své pohostinnosti. „Jak vám chutnalo naše moravské vínečko a naše báleše s láskou a pokorou (sic!) upečené?“ Prezident chválí báleše i víno, dušičky samožerů se tetelí blahem. „A druhák dejte Pražákům…,“ zakončuje Zeman stylově výrokem potulného baviče.

Fotogalerie z návštěvy prezidenta v Jihomoravském kraji na serveru Aktuálně.cz byla uvedena titulkem: „Vřelé přivítání na Hodonínsku“. Nemohu soudit, jak vypadalo přivítání v Hodoníně a Veselí nad Moravou, nebyl jsem tam. Jedinou vřelost v Kozojídkách představovalo počasí. Kromě bojovné klaky jsem viděl převážně důchodce a maminky na mateřské dovolené s dětmi. Pro většinu z nich byla návštěva vítaným vytržením z každodennosti a splněním touhy „vidět to na vlastní oči“, jak jsem zaslechl mezi posluchači. Kavárnu, ve které jsme chtěli rozdávat materiály bilancující čtyřleté působení Zemana ve funkci a vést diskuzi s účastníky setkání, jsme nakonec ani nevybalili. V nepřátelská atmosféře, kterou před sklepy nastolila rozumově i početně omezená skupina Zemanových zastánců, nám podporu a sympatie vyjádřili pouze dva starší pánové ze Bzence. Přesto věřím, že se i v mém rodišti najde dost rozumných lidí a příští rok zvolíme prezidenta, na kterého budeme hrdí. Pro ty, kteří věří, že přímluva může pomoci i tomu současnému, připojuji modlitbu, kterou pro kardinála Duku napsal turkolog a diplomat (mimo jiné první český velvyslanec v Turecku) Tomáš Laně:

Pane Bože dej,
ať se rozpomene na své sliby, že bude stmelovat národ a nerozeštvává ho,
ať nepropůjčuje legitimitu fašizujícím a násilnickým elementům,
ať přestane poklonkovat před orientálními despoty a dávat jejich státy za vzor ČR
ať si uvědomí, že národní zájem České republiky leží v aktivním členství v NATO a v Evropské Unii, v orientaci naší ekonomiky na vyspělé světové demokracie, především státy EU, nikoliv v okrajových obchodních vztazích se dvěma velkými orientálními despociemi,
ať si uvědomí, že za současnou životní úroveň, demokracii i dosud v našich moderních dějinách nepoznanou úroveň národní suverenity vděčíme právě spojenectví v NATO a v EU,
ať si spočítá, že 54,8% hlasů z celkové volební účasti 59,11% všech voličů v druhém kole volby prezidenta není ani zdaleka většina národa a chová se podle toho,
ať si uvědomí, že kromě pražské kavárny existuje i hospoda IV. cenové skupiny,
ať nadále nesnižuje kredit naší země, který jí vydobyl Václav Havel
a vůbec ať se mu navrátí rozum, soudnost a střízlivost.
Amen!

Pokud se takto Duka bude modlit, nebudu se bát, že se katolická církev opět změnila v komunistickou Pacem in Terris. Pak bude bývalý disident a spoluvězeň Václava Havla Dominik Duka i mým Dominikem kardinálem Dukou.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn