Z geopolitické strategie prezidenta Zemana nezbylo už vůbec nic

By , in Česko Zahraničí on . Tagged width: ,

Několik událostí z posledních dnů se stalo konečným potvrzením toho, že koncepce zahraničních aktivit prezidenta Zemana zcela selhala, pokud vůbec nějaká existovala. Je to smutné vysvědčení pro hlavu státu, jejímž úkolem je mimo jiné „zastupovat stát navenek“, zvláště uvážíme-li, že se právě nachází na začátku svého dalšího pětiletého mandátu.

Pro Miloše Zemana je typické, že se při inauguračním projevu zahraničním otázkám a zařazení České republiky do světového dění de facto nevěnuje. Ve svém druhém projevu z letošního března se stručně a obecně zmínil pouze o ekonomické diplomacii:

Dalším takovým tématem byla ekonomická diplomacie. Možná, že řeknete, že je to činnost šedivá a nudná, a snad i z hlediska publicistiky budete mít pravdu, ale jsem rád, že na mých cestách do zahraničí mě celkem doprovázelo osmnáct podnikatelských misí, kterých se zúčastnilo více než sedm set podnikatelů. Tyto cesty mají samozřejmě velký význam zejména tam, kde partnerská strana má takzvaný prezidentský režim, protože prezident prezidentovi nejlépe rozumí.

Jak taková ekonomická diplomacie v podání Hrad může vypadat, ukázal v loňském roce případ firmy Liglass Trading CZ. Za její miliardový obchod v Kyrgyzstánu se zaručil hradní kancléř Mynář a přimlouval se i sám Miloš Zeman. Česká stopa hradní ekonomické diplomacie na Středním východě tak skončila v lepším případě s ostudou.

Miloš Zeman své první volební období na zahraničním poli začal symbolickým gestem výrazného potvrzení našeho vztahu k Evropské unii – vyvěsil s předsedou Evropské komise Barossem evropskou vlajku na Pražském hradě a při té příležitosti prohlásil, že Česko má být součástí tvrdého jádra Unie. V roce 2014 dokonce chtěl přijmout euro do roku 2017.

Ovšem dnes je všechno zapomenuto, jak jsme zrekapitulovali už před rokem ve virtuálním dialogu Miloše Zemana s Milošem Zemanem, z podporovatele zavedení eura se stal jeho odpůrce. Stejně tak se Zeman staví proti celoevropské shodě na tom, že anexe Krymu je nepřijatelný krok Ruska, vloni před Radou Evropy vyzval ke zrušení protiruských sankcí s tím, že anexe je „fait accompli“. Ovšem ještě výrazněji se zapsal do paměti svým výrokem o tom, že zabije novináře, pokud ho nevyženou (podobně se proslavil výrokem o tom, že novináři by se měli likvidovat, před ruským prezidentem Putinem).

Není divu, že v Evropě už Zemana neberou vážně, jak potvrzuje mimo jiné i německý novinář Daniel Brössler. A audience Zemanovy rodiny u britské královny to také nezachránila, byla spíše jen přehlídkou společenských faux pas.

Mezizávěr: Evropa se Zemanem jako partnerem nepočítá

Zeman mnohem více sázel na Rusko, ostatně už při první inauguraci oblékl kravatu s ruskou, nikoliv českou trikolórou. Jako svou pravou ruku si vzal Martina Nejedlého, o jehož vazbách na Rusko (a mobilním telefonu s podobiznou Putina na zadní straně) bylo napsáno už mnoho. Záhy po svém prvním zvolení se do své role na ruské ambasádě položil tak, že to málem odnesly korunovační klenoty.

Z ruské strany je označován za „našeho člověka“, prakticky jako jediný evropský státník zastával ruské pozice v mnoha ohledech (Krym už jsme zmínili), trvale bojuje proti protiruským sankcím, dokonce prohlásil, že na rozdíl od jiných evropských spojenců věří ruskému ministru zahraničí Lavrovovi, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou. Vystupoval jako hlavní řečník na konferenci na Rhodu pořádané dřívějším blízkým spolupracovníkem Vladimíra Putina Jakuninem, na megalomanskou vojenskou přehlídku u příležitosti 70. let od konce 2. světové války jel do Moskvy jako jediná evropská hlava státu.

Vloni už směle gratuloval ruskému prezidentovi k vítězství v Sýrii, zatímco tam dál umírají tisíce lidí v bezohledné válce a zatímco Putin plně podporuje a udržuje u moci syrského prezidenta Asada používajícího proti vlastním lidem chemické zbraně. A to se Zeman už v roce 2015 chlubil tím, že v Praze bude podepsána deklarace o příměří.

Není divu, že Zemanovo druhé zvolení ruská média přivítala jako dobrou zprávu, zatímco z Evropy to bylo interpretováno přesně obráceně – jako výhra Putinova přítele, jako vítězství „byzantského principu kultu arogantní moci východního typu“. “ Novinář Komsomolské pravdy Dmitrij Smirnov to shrnul lakonicky:

„Náš člověk v Praze na dalších pět let.“

Jenže jakmile jde do tuhého, je Moskva připravena Prahu hodit přes palubu ze dne na den. Po skandálu s otravou ruského agenta v Británii speciálním jedem Novičok, britská strana jednoznačně označila za viníka Rusko, dokonce samotného Putina. Jaká byla reakce Moskvy? Ve zmatečné sebeobraně za možného původce jedu označila tři země a jednou z nich byla Česká republika. A zatímco po podobném obvinění z britské strany Rusko ztropilo velké diplomatické pozdvižení, nemá problém ukazovat stejným způsobem na jiné, navíc jen z potřeby odvrátit pozornost od vlastní, více než pravděpodobné odpovědnosti. A český prezident Zeman? K diplomatickému skandálu mlčí.

Mezizávěr: Zeman je vnímán jako ruský člověk, který je používán dle libosti ruské strany. Ta je však Česko připravena kdykoliv obětovat. 

Dalším klíčovým opěrným bodem Zemanovy strategie v zahraničí byla Čína. Praha od dob česko-sovětského totalitní přátelství nezažila bombastičtější uvítání zahraničního státníka, jako tomu bylo v případě čínského prezidenta Si-Ťing Pchinga. Policie dokonce neúměrně zasahovala proti českým občanům, bránila agresivní čínské aktivisty, strhávala tibetské vlajky, Praha byla zaplavena čínskými vlajkami. Ohlášeny byly investice v řádech desítek miliard, vypadalo to jako začátek jednoho krásného česko-čínského přátelství. Návštěva v Praze následovala poté, co Miloš Zeman v čínské televizi ukázal krtečka a devótně pochleboval, jak se přijel učit, jak se stabilizuje společnost. Prezident Zeman je také podepsán pod tzv. Prohlášením čtyř, v němž nejvyšší představitelé České republiky poníženě ujišťovali Čínu o své neutuchající přízni.

A jaký byl výsledek této ekonomické diplomacie? Rok po návštěvě čínského prezidenta čínská investiční aktivita poklesla, Čína setrvala na 22. místě největších zahraničních majitelů v České republice. Největším investorem byla společnost CEFC pod vedením Jaroslava Tvrdíka. Šéf této čínské společnosti Jie Ťien-ming se dokonce stal poradcem prezidenta Zemana, ovšem nedávno byl v Číně zatčen a oficiálně se o něm nic neví. Pátrat po něm dokonce jeli Zemanovi nejbližší spolupracovníci Mynář, Nejedlý i Tvrdík, což vyvolalo mnoho reakcí – od komického pobavení po silná pohoršení. Skupina CEFC se navíc ocitla ve velkých ekonomických problémech, půjčuje si za vysoký úrok kvůli nedostatku hotovosti, zastavuje své nemovitosti, Jaroslav Tvrdík přitom tvrdí, že netuší, co se děje.

Zemanův mluvčí přitom dokazoval naprostou neinformovanost Hradu v přímém přenosu, když zcela vážně tvrdil, že v době internetu je přirozené, že navzdory výborným česko-čínským vztahům Hrad dva týdny nemá v tak závažné věci oficiální reakci čínské strany. Slovo amatérismus se v hodnocení hradního počínání neobjevuje náhodou.

Mezizávěr: česko-čínská pohádka došla do fáze, kdy malé království zachvátil zmatek, král vysílá své rádce, aby hledali, ti však doposud nenašli. Nikdo neví, co bude dál. 

Jednou ze zahraničně-politických záchran, na níž Miloš Zeman sázel, byl Donald Trump, kterého jako jeden z mála hlav států podpořil explicitně již před volbami. Jenže bohužel ani tato sázka nakonec nevyšla. Z toho, jak se Miloš Zeman pokouší dostat do Bílého domu, se stala série tragikomických skazek nedůstojných evropské země ve 21. století. Před rokem jsme hlavní část příběhu zrekapitulovali v článku Trnitá cesta Miloše Zemana do Bílého domu. Ani po roce se slibovaná návštěva, o níž tolik ujišťoval nešťastný Ovčáček, neuskutečnila. Trump Zemanovi ani nepoblahopřál k druhému zvolení, a tak zklamanému českému prezidentovi nezbývá než se pravidelně ptát: „Ten Donald se neozval?“

Mezizávěr: Americká strana Miloše Zemana ignoruje až sabotuje.

Jediný stát, u něhož lze snad dojít ohledně zahraničních aktivit českého prezidenta k nějakému pozitivnímu závěru, je Izrael, jemuž deklaruje trvalou a výraznou podporu. Ovšem když zemřel bývalý izraelský prezident Šimon Peres a rozloučit se s ním přijela naprostá většina klíčových světových státníků včetně amerického prezidenta Obamy, Miloš Zeman dal přednost ruskému vztahu a jel přednášet na Rhodos.

Mezizávěr: Vztahy mezi Izraelem a Českou republikou jsou dlouhodobě výborné, ovšem takové byly i před nástupem Miloše Zemana na Hrad. 

Jak tedy vypadá zahraničně politické působení prezidenta Zemana na začátku druhého volebního období? Evropa a USA ho ignorují, Evropa ho navíc považuje spíše za ruského než evropského spojence. Sázka na Donalda Trumpa nevyšla. Obchody s Ruskem ani Čínou neslaví velké úspěchy, právě naopak, přičemž Miloš Zeman je jediný evropský státník, který vychází oběma zemím zcela vstříc v jejich marketingových potřebách, přestože je ponechán zcela na jejich libovůli – Rusko je připraveno na Českou republiku svádět svou odpovědnost, Čína Hrad dokáže ignorovat ve chvíli, kdy pro ni přestane být důležitý.

Závěr: Zahraniční aktivity Miloše Zemana této zemi za pět let nic významného nepřinesly, naopak působí kontraproduktivně u nejbližších spojenců a někdy jsou na hraně skandálu. Na začátku druhého volebního období to nepůsobí jako nadějný příslib do budoucna.