Záblesk v temnotě od slavného vědce Richarda Dawkinse

By , in Společnost on .

Druhý díly Dawkinsovy autobiografie Záblesk v temnotě (Brief Candle in the Dark) je vyznáním lásky k poznání. Je i mnohem mocnější než první díl Záhadám vstříc (An Appetite for Wonder).

Richard Dawkins je jedním z největších vědeckých autorů, a zatímco v prvním díle vylíčil, jak se dostal k vědě i psaní, ten druhý konečně vrcholí v příbězích a životní moudrosti. Ale tato kniha je mnohem víc než jen souborem vzpomínek a událostí. Čte se jako skutečné citové vzplanutí pro vědu, dorůstající velikány jako Richard Feynman či Carl Sagan, na něhož ostatně odkazuje i název knihy.

Dawkinsovy paměti jsou velice otevřené, často humorné, čtivé, a přesto hluboké v poselství, které je bezesporu pozitivní a dalo by se popsat jako nezdolná víra v sílu vědy. Vlastně je to jedna z nejvíce optimistických (a přitom realistických) knih, co jsem za poslední roky přečetl. Poselství rozumu a naděje.

Richard Dawkins naštěstí nepadl za oběť světovému věhlasu svých raných knih, následovanému reputací neúprosného debatéra a řečníka. Místo toho využil své slávy pro posílení vědecké osvěty. Ano, mohl se stát dalším sebestředným „Zlatoslavem Lockhartem“, ale místo toho se stal „Albusem Brumbálem“ vědy — moudrým a ostrovtipným starým mužem, který se nebojí nikoho a vyjadřuje se otevřeně k důležitým a citlivým záležitostem (třeba důvěryhodnost náboženství) jako nikdo před ním a po něm. Stále chovám ve velkém obdivu jeho Boží blud, majstrštyk vědeckého psaní mimo jeho tradiční hranice, rozšiřující naši svobodu zpochybňovat jak mysticismus tak náboženství.

Záblesk v temnotě je svědectvím Dawkinsovy až dylanovské schopnosti znovuvynalézat sama sebe postupem let. Hádám, že nikdo by neviděl v mladém autorovi Sobeckého genu budoucího filozofa hnutí Nového ateismu?

Dawkinsova autobiografie je literárním majákem — průvodcem pro aspirující autory a intelektuály hledající své pravé poslání. Nikoli překvapivě, prošel si týmiž důvěrně známými obavami a problémy, například při přednesu svých myšlenek na vědecké konferenci:

„V těch dobách jsem byl mnohem méně zdatný v tom nedávat najevo vnitřní nepokoj po takové chybě. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy mi došel čas, a vzpomínám si na důvěrně známý pocit rudé horkosti, kdy mě obrážel pot úzkostí a panikou. Během přestávky na kávu po mém vystoupení, které jsem považoval za naprosté selhání, jsem seděl sám, opařený a nehybný, ve vyprazdňujícím se přednáškovém sále. Drahá kamarádka, která zpozorovala mou úzkost, ke mně přišla zezadu, tiše mě políbila na temeno hlavy a jemně položila své dlaně na má ramena. Hřejivá ženská láskyplnost je jeden z dobrých důvodů proč zůstávat naživu.“

Richardovy vzpomínky na to, jak se mu podařilo proplout bouřlivým oceánem a žít šťastný, naplněný život, jsou tím nejpěknějším na celé knize. A nemůžete než povzdechnout: Jaký to život s vědou!

Psáno pro blog Roberta Vlacha Coctu.cz.

 

Recommended articles